Homepage

Protože hodně z našich čtenářů má jako koníček fotografování, přinášíme v předvánočním čase malé zamyšlení jednoho z vás, našeho čtenáře a vítěze jedné z minulých fotografických soutěží, pana Michala Tušky.

Sedím v malé lovecké chatě pod horským hřebenem. Hustá chumelenice a chuchvalce mlhy mi nedovolují výhled dál, než na náznak mých osamělých stop ve sněhové pokrývce před oknem. Zanedlouho je další vločky překryjí úplně. Přišel jsem asi před hodinou a jsem vděčný i za skromné suché přístřeší, kam navíc nefouká. Není kam spěchat, počasí se má zlepšit snad až zítra. Pro podobné chvíle čekání s sebou nosím lehký přenosný počítač. V batohu toho moc nezabere a můžu si do něj hned stahovat vyfocené snímky pro první selekci. Často si také krátím dlouhá čekání psaním textů. Vzhledem k dnešním okolnostem jsem si u šálku čaje začal v počítači prohlížet dřívější stažené snímky.

S fotografií přírody je to těžké. Většinu snímků je nejlépe hned smazat, další část se po nutné úpravě uloží, a stejně nikdy nepoužije, sem tam se nějaký snímek povede. Jen ojediněle má dobrá fotka z volné přírody ještě něco navíc. Nejen, že je po všech stránkách bez chyby, ale má jakousi přidanou hodnotu. Jen tyhle fotky osloví nezúčastněné diváky. Ostatní tvoří jen jakousi dokumentaci. Pro fotografa amatéra je ale každá fotka především příběh. Zážitek, emoce se všemi souvislostmi. I po mnoha letech, při pohledu na nějaký snímek, obvykle vytane celý příběh jeho vzniku. Navíc, dobrých fotografů je spousta a svět je zhýčkaný přemírou kvalitních fotek čehokoli snad v každém mediu. Tedy kromě rozhlasu. Pokud se člověk umí dívat, tak vcelku i každý film je především dobře seskládaný tok snímků a pokud možno každý nový záběr začíná perfektně promyšleným obrazem. Jak kompozičně, tonálně, tak i obsahově.

Zaujmout amatérskou fotkou je nelehký úkol. Po letech trápení jsem s touto situací konečně došel ke smíření. Jde mi především o vlastní zážitky, a pokud se k tomu povede i fotka, tak je to paráda. Navíc, dobrá fotka mě vždycky potěší a je jedno, kdo ji vyfotil. Spíše přemýšlím, jak to udělal.

Blíží se konec roku a je čas na jakousi rekapitulaci mého roku v přírodě, dnes ji dělám. Procházím jednotlivá roční fotografická období podle toho, co v kterém období roku rád fotím a fotky si vyhledávám zpětně, i několik roků dozadu.

Začátek roku

Ten bývá mrazivý a mí oblíbení medvědi obvykle spí. I proto je čas fotit jinou zvěř. Nedostatek potravy je obecný a snadno uchopitelný fakt všude kolem. Stačí si najít místo s nějakou potravou nebo si potravu donést a nalákat tak cokoli hladového. Tohle je většinou ten základní předpoklad pro dobrou fotku. U potravy se totiž strávníci srocují, vytvářejí konfliktní situace a navíc tu obvykle i vydrží nějako dobu. Šance je tedy velká. V lednu a únoru jsem fotil především ptáky. Slušně dopadli krkavci.

V březnu bývá mou oblíbenou aktivitou pozorování divočáků. Zvláště pak focení právě narozených selat. Tahle jarní radost je mou nejdéle praktikovanou aktivitou a je částečně způsobená i faktem, že v tomto období bývám v lesích většinou sám. Lovci by v podstatě lovit ani neměli a houby ještě nerostou. Divočáci jsou chytrá a nebojácná zvěř a dávno mi učarovali…

Noční setkání

Letošní nejsilnější zážitek byl velikonoční víkend. Velikonoce letos vycházely na začátek dubna a nabídly také možnost vyrazit do přírody na tři dny. Těsně před tímto víkendem ještě zima zabrala z posledních sil a právě v mé oblíbené medvědí lokalitě napadlo sněhu nejvíc.

Všichni mě od nápadu vyrazit na hřeben varovali. Marně. Nakonec jsem s těžkým batohem, na kterém byl naložený ještě menší pytel kukuřičného krmení, vyrazil na sněžnicích z doliny přes duny nafoukaného čerstvého sněhu, pod hřeben do krytu. Cesta v létě trvá s nákladem něco přes hodinu. Když jsem si prošlapal cestu až na horní loučky, trvala má cesta právě pět hodin. Několikrát jsem ji už chtěl vzdát pro absolutní vyčerpání, ale nakonec jsem v krásném počasí vše zvládl. Odměnou mi zato byly přelety orla a nádherné zimní rozhledy po okolních horách. V noci svítil na zasněžené loučky měsíc jako ve dne.

Druhou noc, když jsem o půlnoci otíral ubrouskem zarosené okénko, hleděla na mne za sklem ohromná hlava medvěda. Vzbudil jsem se právě v momentu, kdy se medvěd blížil ke krytu. Z pár metrů ho následně zaujal pohyb bílého ubrousku po jinak temném skle. Dlouhou dobu nehnutě stál a soustředěně pozoroval okénko. Pak boudu obešel a u větracího průduchu ve dveřích nasával čerstvý pach z boudy. V tu dobu jsem mu z druhé strany, asi deset centimetrů od čenichu, zavíral spodní zástrčku dveří, kterou jsem pro malou pravděpodobnost příchodu medvěda zavřenou do té doby neměl. Po chvíli, velkým obloukem prošel znovu před okénkem, a to už jsem zkoušel z větší vzdálenosti fotit. Půlnoční snímek je spíše raritou a dokumentem, než opravdovou fotkou, ale i tak jsem za něj rád.

Co přineslo jaro a léto

V dubnu se obvykle snažím vyfotit tetřívky. Na ty naštěstí ještě nemusím jezdit až na Slovensko. Je to už vzácné podívání i v naší přírodě, ale šance tu ještě stále žije. Několik velmi časných rán jsem prožil kousek od starého tokaniště a tetřívky jsem vždycky alespoň zahlédl. V ranním světle je to opravdu nádherný pták. Zážitky perfektní, ale snímky mám spíše dokumentární. No, snad příště. Po tetřívcích se vracím k medvědům. Na jaře se fotí nejlépe. Až do začátku letních veder jsem se jim věnoval téměř výhradně a cílená snaha přinesla i slušné výsledky.

Uprostřed léta pak nastupuje srnčí říje, což je pro změnu pěkná příležitost pro focení jinak plaché, i když poměrně hojné, zvěře. I tady se dá zažít spoustu pěkných zážitků a vyfotit pěkné snímky.

Po letní horké pauze, s počátkem podzimních dní, svou aktivitu zaměřuji na jeleny. Zvláště staří jeleni jsou velmi samotářská a plachá zvířata. Lovci, a samozřejmě fotografové si tohle období nemůžou nechat ujít. Krásných zážitků z jeleních říjí mám za mnoho let spoustu. Občas se podaří i fotka…

V průběhu celého roku se někdy do programu přihlásí i orli skalní. Hnízdí nedaleko od jedné medvědí lokality, a tak mi občas zpříjemní čekání na šelmy.

Jaký tedy byl?

Když to tak shrnu, pak rok fotografa přírody je vlastně docela pestrá směsice aktivit. Předně si užije pohybu na zdravém vzduchu a chce to docela i fyzičku. Těžký batoh s focením a dalším nutným vybavením je základ, bez něhož se fotograf přírody neobejde. Také je potřeba vstřebat spousty informací o konkrétním druhu zvěře a posbírat maximum zkušeností. Fotit na čirou náhodu je značná ztráta času.

Venku se už dávno setmělo a prudký vítr ještě zesílil. Vločky se změnily v déšť a ten v liják. Jsem zvědavý na zítřejší ráno. Podle předpovědi ještě zima vyhráno nemá a prudké oteplení s větrem může čerstvý sníh snadno rozpustit. Je čas jít spát.

Načervenalé ranní sluníčko svítí po zasněžených hřebenech hor. Nad ránem přišla poslední přeháňka a ta už byla zase sněhová. Pohled z okna evokuje blížící se Vánoce. Lehce zasněžené nízké stromy pak dodávají ještě silnější impresi. Včerejší pohoda a klid samoty byla příjemnou kulisou pro rekapitulaci roku v přírodě. Je příjemné se občas odhmotnit od běžného světa a jen tak si plavat ve vzpomínkách, které fotografie umí tak sugestivně vybudit. A právě konec roku je k podobným aktivitám jako stvořený.

Pan Michal Tuška je autorem mnoha zajímavých snímků a ne všechny se nám vejdou do naší fotogalerie, s dalšími se můžete seznámit na stránkách www.michaltuska.cz.

Přejeme panu Tuškovi a všem dalším přispěvovatelům a čtenářům našeho časopisu klidné svátky a nejen na krásné snímky bohatý a úspěšný rok 2016.