Homepage

V letošním roce si připomeneme na Lesní správě v Bučovicích hned dvě významná výročí. Před sto lety zemřel významný lesnický odborník a pěstitel lesů v oblasti Bučovicka a Žďánicka, Julius Wiehl a současně letos uplyne 170 let od jeho narození. Narodil se v Plasích u Plzně, dne 19. 6. 1847. Působil na různých lesních majetcích v Čechách, od roku 1879 též přednášel odborné předměty na lesnickém ústavu v Bělé pod Bezdězem. V roce 1895 byl povolán do lichtenštejnských služeb a jmenován lesním radou. Zemřel v Praze, dne 25. 8. 1917.

Ve Wiehlově době náležela větší část Ždánického lesa ke spojenému panství Bučovice – Ždánice. Správu lesů v této oblasti vykonával lesní úřad v Bučovicích, který byl od roku 1897 podřízen lesnímu ředitelství v Olomouci, v jehož čele stál lesní rada Julius Wiehl. Veškeré hospodaření v lichtenštejnské části Ždánického lesa tedy probíhalo podle Wiehlových pokynů a směrnic.

Pro období 1899 – 1908 nechal Wiehl vypracovat obsáhlý hospodářský elaborát, který pro spojené panství Bučovice – Ždánice určoval nové směry lesního hospodaření. Postupně bylo provedeno nové rozdělení lesa, jehož východiskem byly přirozené terénní linie (např. hřebeny a údolí). Táhlá lesní úbočí byla rozdělena etážovými cestami s pozvolným spádem, které umožňovaly efektivní dopravu lesních produktů. V letech 1897 – 1911 bylo v oblasti Ždánického lesa vybudováno 4,5 km tvrdých lesních silnic a 235 km měkkých lesních cest zpevňovaných přechodně umělým zatravněním. Hospodárnice měly šířku 5 m, tenatnice 2,5 m. Jednotlivá lesní oddělení byla očíslována a čísla byla vyznačena na sloupy a kamenné mezníky.   Po provedení nového prostorového rozdělení byly vytvořeny hospodářské, porostní a přehledové mapy Ždánického lesa. Lesy v této oblasti byly tehdy uspořádány do dvanácti hospodářských celků, z nichž jeden byl tvořen dvěma revíry. Celkem tedy pod bučovický lesní úřad spadalo třináct revírů. Byly to: Archlebov, Bohuslavice, Bošovice, Dambořice, Haluzice, Kobeřice, Lovčice, Mouřínov, Nevojice, Nové Zámky, Věteřov, Svatá a Ždánice. Pro každý z těchto revírů vznikla porostní mapa v měřítku 1 : 14400. Tyto mapy z let 1899 –1900 jsou dodnes cenným pramenem o podobě zdejších lesů před více než stoletím. Současně dokládají, jak důmyslně byla navržena síť lesních komunikací, která se z větší části zachovala dodnes a nedostala se do závažných rozporů ani se současnými koncepcemi lesního hospodaření.

Největší význam pro Ždánický les měly Wiehlovy převody nízkého, případně středního lesa na les vysoký. Původní porosty, vzniklé jen z výmladků z pařezů pokácených stromů, produkovaly z větší části pouze palivové dříví, kterého byl na přelomu 19. a 20. století nadbytek. S rozmachem průmyslu rostla poptávka po kulatině a stavebním dříví, které však v nízkém lese prakticky nevznikalo. Porosty nízkého lesa určené k těžbě nechával lesní rada Wiehl podsévat žaludy dubu. Následně bylo provedeno prosvětlení (redukce) mateřského porostu dle zásady, aby byla za poledne půda asi z jedné poloviny osvětlena. Budoucí výstavky dřevin se označovaly červenými kroužky a ponechávaly se v počtu 60 – 80 stromů na 1 ha. Po 6 – 8 letech se odstraňovaly stínící stromy a na ploše zůstaly pouze označené výstavky. Po vyčištění ploch od výmladků byly kultury prosázeny dvouletými modříny ve sponu 2,5 – 3 m (tj. v počtu 1200 – 1600 stromků na 1 ha). Po uplynutí obmýtí pařeziny se pak provádělo částečné mýcení mateřského porostu, přičemž cenné dřeviny dubu, jasanu a javoru se předržovaly v počtu 100 – 200 ks do obmýtí následujícího. Zároveň se redukoval modřín na 500 – 600 vyspělých jedinců. Výhodou popsané Wiehlovy metody bylo zajištění kontinuity produkce dřevní hmoty i v průběhu převodu.

Převody nízkého lesa probíhaly na bučovicko – ždánickém velkostatku ve velkém rozsahu a staly se předmětem zájmu tehdejší odborné veřejnosti. Zdejší revíry byly několikrát cílem exkurzí posluchačů vídeňské vysoké školy zemědělské a lesnických spolků. Dle dochovaných podkladů bylo na území Ždánického lesa převedeno Wiehlovým způsobem okolo 3000 ha lesa, tedy asi 30 % celkové rozlohy. Tím se významně proměnila podoba porostů v této oblasti. Dobře patrnou památkou na Wiehlovy převody pařezin je do dnešní doby rozšířený výskyt modřínu.

Další připomínkou Wiehlova působení jsou jubilejní památníky knížete Jana II. z Lichtenštejna, které se doposud dochovaly na několika místech Ždánického lesa. Julius Wiehl byl iniciátorem akce, která měla připomenout čtyřicáté výročí vlády knížete v roce 1898 zakládáním zvláštních dubových výsadeb, které byly doplněny kamennými pomníčky s vytesaným věnováním. S těmito lichtenštejnskými památníky se dodnes setkáme např. u Bošovic, Dambořic, Lovčic, Bohuslavic a Nevojic.

Slavnostní odhalení pomníku U Zlatého jelena ve Ždánickém lese se konalo 9. června 1983. Stručný záznam o odhalení pomníčku je uveden i na stránkách pamětní knihy Lesního závodu Bučovice pro léta 1981–1984.

Pomník vyzděný z opracovaných kamenů je postaven na čtvercové základně o straně 80 cm. Směrem nahoru se zužuje, takže nahoře má šířku a tloušťku přibližně 60 cm. Výška pomníku je 160 cm. Na přední straně je zasazena deska s nápisem tohoto znění: „Světlé památce Julia Wiehla 1847–1917, věhlasného zařizovatele a pěstitele lesů v oblasti Ždánického lesa“. Okolí pomníčku bylo nedávno upraveno Lesní správou Bučovice.

Památka Julia Wiehla je připomínkou života a díla všestranného odborníka, jehož činnost zasahovala do všech odvětví lesního hospodářství. Stopy jeho působení nalezneme ve Ždánickém lese i dnes, tj. po uplynutí jednoho století od jeho úmrtí.

Ing. Otakar Pavlík – lesní správce, LS Bučovice