Homepage

Kdo pozorně sledoval průběh fotografické soutěže Rok v lese, jistě si všiml, že se s některými autory setkává častěji. K nim patří i pan Michal Tuška, který je autorem mimo jiné také celkově nevýše hodnocené fotografie: “Rys v zimě”.

Požádali jsme ho o pár slov, týkajících se jeho vztahu k fotografování:

Co Vás k focení přivedlo?

Focení jsem zřejmě zdědil po tátovi, kterého mám ve vzpomínkách snad jen s fotoaparátem v ruce nebo alespoň zavěšeným na krku (dnes již to chápu).

Jaké byly Vaše první „krůčky“?

S vlastními pokusy jsem začal velmi podobně jako třeba pan Stach, jeden z významných současných fotografů volné přírody. Tomu v „nácti “ letech řekl otec, také fotograf: „Když už jsi pořád v lese, tak se pokus něco vyfotit.“ Tak jak jemu i mně byl svěřen fotoaparát s teleobjektivem. Na tu dobu a naše mládí to byl od našich otců opravdu hrdinský čin. Jako většina mladých jsme byli více „lovci“ než fotografové a radost z prvních „úlovků“ byla opojná. Naproti tomu vyvolávání filmů a zpracování fotografií v temné komoře nás spíše obtěžovalo.

Tady je potřeba se od pana Stacha oddělit, aby snad nevznikl dojem, že vzhledem k našemu obdobnému stáří jsme spolu vyrůstali a fotili zvěř. Jde jen a pouze o úžasnou shodu začátku focení, kterou jsem vyslechl na jedné jeho přednášce.  Připadala mi jako  Déjà Vu.

První má výbava byla Zenit ES – fotopuška, koupená „z druhé ruky”.  S tímto vybavením jsem prožil asi 7 let, většinou okolo Moravice na Bruntálsku v Jeseníkách a v okolí řeky Bystřice u Jívové.

Hodně se věnujete focení v prostředí lesa. Co Vás k tomu vedlo?

Nyní musím připomenout osobu, která mne velmi ovlivnila ve vztahu k přírodě předáním mnohaletých zkušeností a vědomostí. Byl jím lesník Standa Bambousek, tehdy technik polesí na Kopečku, v těch dobách bez přívlastku „Svatý”… Umožnil mi seznámení s myslivostí a entomologií, brával mne na čekanou na černou zvěř. V zimě jsme se spolu brodili sněhovými závějemi s nákladem krmení pro zvěř do odlehlých krmelců. Tehdy jsem taky pochopil, že jediná spoušť, kterou chci mačkat, je spojena se závěrkou fotoaparátu…

Pak však přišlo období, kdy jste se věnoval spíše krajinným motivům.

Po vojně a s příchodem rodiny poněkud ubylo času a vyfotit zvěř při nahodilé pochůzce lesem je téměř nemožné. Nevyužité vybavení jsem prodal a v mém volném čase nabyly „vrchu“ vrcholky hor, které soupeřily s focením celá předchozí léta. Tady byl prostor pro focení krajiny, i když většinou ve stylu „tu som bol“.

A jaký byl Váš další fotografický vývoj?

Po čtyřicítce jsem se pomalu začal ke snímání zvěře vracet, nejdříve s videokamerou VHS. Tato aktivita mne opět vrátila do starých chodníků a s větším množstvím času se dostavily i pěkné zážitky.

Třetí etapu mé fotografické aktivity zahájilo náhodné setkání se skupinou mladých fotografů z Bruntálu, kteří mi pomohli zorientovat se v nových možnostech fototechniky.  Tato náhoda mne posunula od vcelku nevážného filmování k vážnějšímu zájmu o fotografii. Po postupném získání potřebné výbavy znovu fotím asi 9 let.“

Děkujeme panu Michalu Tuškovi nejen za toto povídání, ale i hezké fotografie, které poskytl k tomuto článku a těšíme se ještě na další příspěvky nejen od tohoto úspěšného autora.