Pohádková obora v době dešťů
Datum publikace:
Zastavuji u benzínky nedaleko letiště a beru do ruky mobil. Volám do Žlebů.
„Tady je to hektické,“ říká mi oborník Ing. Zdeněk Nevole. „Včera jsme si připravili pohádkovou stezku, ale začalo pršet a Hostačovka stoupá. Tak musíme improvizovat a stěhujeme se o něco výš, do ukázkové obůrky.“ Později se dozvídám, že poslední stěhované stany stály už patnáct centimetrů ve vodě…
V obavách, jestli vůbec někdo přijde, přijíždím do Žlebů.
Jako by nic
Nebýt neustále stoupající Hostačovky bouřící pod dřevěným mostem, nikdo by nepoznal, že jde o mimořádnou situaci. Prší, ale je to takový normální srpnový déšť. Návštěvníky u brány vítají usměvavá děvčata a dětem rozdávají Pohádkové pasy, s nimiž mohou malí zájemci absolvovat pohádkovou stezku. Na osmi stanovištích budou plnit různé úkoly, dostanou do pasu potvrzení a až budou mít těch potvrzení všech osm, čeká je zasloužená odměna.
V některých dětských tvářích je znát nervozita, nevědí, co je čeká. Jiné tváře vyjadřují spíš dychtivost.
„Prý se tady budou sbírat a poznávat houby,“ říká osmiletý Matěj Klíma z Pardubic, který sem přijel s babičkou z chaty nedaleko Seče. „Na houby si věřím, tam se nespletu. Jedovatou mezi jedlé nedám.“
Sebevědomé tvrzení. Ale hned na prvním stanovišti Matěj dokazuje, že jeho sebevědomí je oprávněné. Poznává jednu větvičku za druhou. Jenom u habru se zarazil, ale ten dělal problém i mnoha dospělým…
Hmat, chuť a čich
Na jednom ze stanovišť jsou děti podrobeny zkoušce svých smyslů. Mají se zavázanýma očima poznávat různé vůně, chutě a předměty.
Brýle, to je jednoduché, ty po hmatu poznávají všechny, ale co třeba svíčka? Ta už dělá mnohým „slepcům“ potíže. Ale je to tak trochu chyták, protože nejde o klasickou válcovitou svíčku, ale o svíčku kulatou. Asi bych ji poslepu považoval spíš za kus nějaké pyrotechniky se zápalnou šňůrou…
Na které smysly se mohou děti nejvíc spolehnout, ptám se dívky, která dětem smyslové zážitky zprostředkovává.
„Hmatem bezpečně poznají běžné předměty,“ říká. „Velmi dobře také poznávají chutě, hlavně sladké. Nejproblematičtější je čich, tam chybují nejvíc.“
Kam s odpady
Stanoviště vzadu na louce nese název Jedová chýše. V chýši je pěkný nepořádek, válí se tady po zemi všelijaké větvičky, dřívka, plastové lahve, láhev od piva, papíry, plechovky a bůhví, co všechno ještě. Děti mají poznat, co do lesa patří, a co ne. Naprosto neomylně třídí přírodní materiál od předmětů, které v lese nemají co dělat.
A pak přichází těžší část úkolu.
„Víš, kam se ty odpadky mají házet?“ ptá se zkoušející dívka malého špunta ve žluté větrovce a s maskáčovou kšiltovkou na hlavě a předkládá mu obrázek s různobarevnými kontejnery.
„Kam bys dal tu plastovou láhev?“
„Sem,“ vystřelí špuntova ruka ke žlutému kontejneru gestem jako vystřiženým z pistolnických filmů.
„A kam tu skleněnou?“
„Sem,“ stejné slovo, stejné gesto, stejně správná odpověď.
Kéž by někteří dospělí měli tak dobré znalosti, pomyslím si a v duchu vidím černou skládku, na kterou jsem před týdnem narazil v beskydských lesích nedaleko Starých Hamrů…
Jaká voda?
Postupně ustává déšť a proud návštěvníků sílí. Nakonec bylo vydáno 230 Pohádkových pasů a celkový počet návštěvníků se blížil sedmi stovkám. Na všech osmi pohádkových stanovištích bylo neustále živo. Když ustal déšť, tak byly největší fronty u lukostřelby. Líbila se hlavně klukům, ale statečně si vedla i děvčata. Nadšení mezi dětmi i dospělými vzbudily také ukázky výcviku a práce dravých ptáků. Při pohledu na elegantní dravce jistě nejedno dětské srdce zatoužilo stát se sokolníkem.
Na cestě k autu se dávám do řeči s rodinou, která je rovněž na odchodu. Dcera i syn si hrdě nesou odměnu z pohádkové stezky a já mezi řečí prohodím, jestli nelitují, že Pohádkovou oboru poznamenala velká voda. Otec na mě vrhl nechápavý pohled:
„Jaká voda? Ta trocha deště?“
Text a fotogalerie: Jaroslav Jonáš
Jeleni ve vodě – foto Petra Slabá