Homepage

“Asi půl hodiny cesty od Jemnice je podivný les, který dnes vypadá trochu nenáležitě – ať přímo nedím zpustle. Je to bývalá bažantnice, která v dobách své slávy patřila markraběti Palavicinimu. Před sedmnácti lety ještě žila v plné slávě a pobíhalo v ní několik tisíc bažantů… A právě tenkrát mě poprvé vítr zavál do Jemnice, kde o rok dříve byla založena lesnická škola.”

Takto začíná vzpomínání lesník, pedagog, básník a spisovatel Jan Vrba na dobu svého pobytu v Jemnici ve své knize Bažantnice. Jak sám uvádí, pocházel z kraje, kde v té době byl bažant ještě naprosto neznámý pták. Zde jich najednou viděl celá hejna v prostředí, které bylo přizpůsobeno a zcela věnováno jen chovu této zvěře.

Historie jemnické bažantnice se začala psát v polovině devatenáctého století, kdy jemnické panství koupil markrabě Alfons Pallavicini. Rodu Pallavicini patřilo panství až do roku 1945. Z historických pramenů není zcela jasné, kdy přesně započala přestavba bývalého ovčína západně od města směrem k Slavonicím. Byl přestavěn na klasicistní hájenku, kolem které začali s výsadbou lesních porostů pro potřebu chovu bažantů. Pro budování bažantnice byl koupen pozemek o rozloze cca 70 hektarů, složen především z jednotlivých remízů a luk. Ze soustavy remízů postupně vybudovali převážně listnaté víceetážové porosty s převažujícím zastoupením dubu, jasanu, javoru a topolu osiky.

 Bažantnice byla rozčleněna na jednotlivé leče širokými průseky. Hlavy jednotlivých lečí byly osázeny smrkem v šíři cca 30 m. Hlava leče se každoročně zastřihávala ve výšce 1,5 m. Ve spodní etáži byly vysazovány keře, jako je například ptačí zob, bez červený nebo jeřáb ptačí. Do určitého věku postů v lečích byly upravovány řezem i koruny stromů vrchní etáže což je patrné i v dnešní době.

Samotnou bažantnici tvořily tři části. První část byla myslivna s přilehlými porosty, kde probíhal voliérový umělý odchov bažantů s tzv. „komorou“, která sloužila jako místo pro snůšku a v zimních měsících zde přezimovalo chovné hejno. Druhá část s místním názvem Zmrzlík byla rozdělena do již zmiňovaných lečí a probíhal zde samotný lov bažantů. Ve třetí části zvané Lukavec byla založena lesní školka, která produkovala dřeviny a keře potřebné pro založení porostů bažantnice. Středem bažantnice protéká potok.

Hony, které se pořádaly na podzim v bažantnici, byly velice proslavené a sjížděla se sem šlechta z celé monarchie i mimo ni. V kronice města Jemnice se píše, že v 80. letech 19. století byl hostem markrabat Pallaviciniů na honech v bažantnici arcivévoda a následník trůnu František Ferdinand de Este. Z významných hostů kronika uvádí velkoknížete Nikolaje Ivanoviče, vrchního velitele ruské armády a strýce posledního cara Mikuláše II. Bažantnice byla ve své době proslulá, výřady bažantů se počítaly na tisíce.

V kronice města Jemnice je zapsáno, že při jednom honu na podzim roku 1909 bylo v bažantnici a v jejím okolí uloveno 2000 bažantů, 503 zajíců a 800 králíků. Pro potřeby hostů byl v bažantnici vybudován roku 1901 lovecký altán, tzv. „Lusthauz“. Proslavenost bažantnice zřejmě závisela na lesníkovi a bažantníkovi Nesybovi, který po mnoho let provozoval odchov bažantů s velkým úspěchem.

Z pochopitelných důvodů začala bažantnice během první světové války upadat. I majetná šlechta neměla prostředky na financování loveckých radovánek. Jak píše Jan Vrba, bylo v bažantnici v té době místo obvyklých několika tisíc pouze několik set bažantů.

 Ani po skončení první světové války se situace nezměnila a bažantnice dál pustla. Bažantnice fakticky zanikla v roce 1945 po konfiskaci majetku markrabat Pallaviciniů. Ještě na konci padesátých let minulého století se pokusili myslivci o obnovu bývalé bažantnice, ale nebyla prý k tomu hlavně politická vůle. Lesní porosty se postupně přeměnily v hospodářský les, i když některé prvky bažantnice jsou patrné i dnes. Jemnická bažantnice však nezanikla. V roce 2004 byla v lokalitě bývalé bažantnice vyhlášena Uznaná bažantnice, provozována MS Vrbova bažantnice Jemnice.

……„Je to podivná končina a je to podivný les, místy se tváří, jako by chtěl být lesem, místy zase, jako by nechtěl. A co je tam prapodivných věcí…Ale přesto přeze všecko je to končina tak krásná, jako by byla stvořena pro básníka.“
Jan Vrba, Bažantnice, 1922

Ing.  Milan Tesař
revírník LS Telč