Homepage

Proto jsme rádi, že svými postřehy přispěla do našeho časopisu i úspěšná účastnice několika fotografických soutěží, paní Petra Čermáková.

Jak dlouho se věnujete fotografování?

Fotografií se vážněji zabývám asi tři roky, přesto mám pocit, že jsem stále na začátku cesty.  Během té doby jsem úplně propadla jejímu kouzlu a stala se pro mě koníčkem číslo jedna.
Přemýšlela jsem, kde to všechno vlastně začalo, protože první zkušenosti s fotoaparátem nedopadly příliš dobře. Dlouho jsem měla pocit, že výrazy jako clona, čas a další skrývají tajemství, která mi navždy zůstanou ukryta.

Co Vás k němu přivedlo a co Vám přináší?

Došlo mi, že mě k focení tak trochu přivedla jiná soutěž pořádaná Českými lesy, kdy se fotily lesní rozcestníky. Podařilo se mi tehdy vyhrát kvalitní kompaktní fotoaparát. Zjistila jsem, že se s ním dají vyfotit i velmi malé předměty jako květy a hmyz, což mě nakonec přivedlo k makrofotografii. Ta je dodnes společně se zvířaty mým nejoblíbenějším tématem fotografie. Fascinuje mě objevování světa plného barev a života, který je před našimi zraky často ukrytý.
Ve chvílích, kdy mám možnost vzít fotoaparát a ztratit se s ním v lese jsem opravdu šťastná.  Naslouchám zvukům lesa, vnímám jeho vůni a barvy. Občas si uvědomím, že se přihlouple usmívám ptačímu švitoření a s úžasem sleduji sluneční paprsky, které hledají cestu mezi korunami stromů. Opatrně hledám život v mechu a často se mi stává, že ho objevím až prostřednictvím hledáčku. Tyto chvíle se pro mne stávají velmi příjemnou meditací, kdy se konečně mé věčně o překot uhánějící myšlenky zastaví. Zapomenu na běžné starosti a rozplynu se v přítomném okamžiku.

Kde vidíte prostor pro další rozvoj?

S fotografií zvířat v jejich přirozeném prostředí si zatím nevím příliš rady, chybí mi znalosti a zkušenosti jak fotografické, tak i samotné přírody. Po pravdě i má foto-technika trošku pokulhává. Často se proto spoléhám na lesní obory, zoologické zahrady, nebo fotografické semináře, kde je mimo jiné i velmi příjemné setkat se s lidmi se stejným „postižením“. Rodina často nechápe, že dokážu s fotoaparátem v ruce strávit dlouhé hodiny venku a později u počítače. Proto jsou pro mne setkání fotografů velmi inspirující a díky nim opět nabývám pocit, že jsem vlastně docela normální.

Vím, že moje fotografie zdaleka nejsou dokonalé, ale přináší mi velké potěšení a poznání, za které jsem velmi vděčná. Zkuste se také někdy v tom věčném shonu zastavit a jen tak pobýt v lese ať už s fotoaparátem nebo bez něj. Možná pocítíte ten zázrak, kterým celá příroda na naší krásné planetě bezesporu je. Věřím, že dokáže otevírat srdce a léčit naše zranění.

Přeji dobré světlo všem.

Přes svoji skromnost může být Petra Čermáková na svoje snímky pyšná a přejeme jí, ať jí i nadále focení přináší radost a příjemné zážitky.