Homepage

Chci Vás pozvat na Lesní správu Černá Hora, na výlet po trase, která tvoří hranice revírů Sýkoř a Bedřichov a končí na revíru Lysice. Cestou Vás provede malý potok jménem Besének.

Besének pramení v lesním komplexu revíru Lysice mezi obcemi Bedřichov a Černovice. Má dva prameny vzájemně vzdálené 700 m ve výšce 670 m n. m. Teče přibližně na jih a přibírá vodu z mnoha dalších bezejmenných potoků. Obtéká Lomnici, v Lomničce u Tišnova se stáčí na západ mezi kopce Dřínová a Květnice a v Předklášteří se vlévá do Svratky. Je dlouhý přibližně 20 km, plocha povodí je 51 km² a v minulosti byl dokonce považován za zlatonosný. Jedná se o malý, ale nikoli bezvýznamný tok. V historii sehrál významnou roli při rozvoji míst, kterými protéká. Zaměřím se pouze na horní třetinu jeho toku od odbočky na obec Strhaře po prameny. V této části žiji i sloužím a znám ji tedy nejlépe, je tu mnoho zajímavých lokalit. Výlet do nižších částí by vydal na další samostatné téma.

Podle názvu článku půjdeme proti proudu. Stejně tak jako dříve lidé osídlovali naši krajinu – od nížin po vyšší polohy. Naše putování začneme na Strhařském rozcestí. V tomto místě z hlavní silnice Lomnice – Brumov odbočuje doprava komunikace na obec Strhaře, k níž patří i samoty roztroušené v údolí podél toku Besénku v délce asi 4 km. Místní název celého údolí je Žleby a táhne se až na Brumovské rozcestí. Většina budov ve Žlebech (podle místního nářečí ve Žlebích) byla stavbami účelovými – mlýny nebo pily, které pro svůj provoz využívaly sílu vodního toku – Besénku. Ke každé samotě vedl i několik set metrů dlouhý náhon končící menší vodní nádrží, zástavou. Ty byly přímo za domem i nad domem a po jejich naplnění se pomocí stavidla pouštěla voda samospádem na hnací kola, později na turbínu. Pracovat se mohlo do té doby, než se zástava vyprázdnila. Poté se muselo čekat na její opětovné naplnění. Jednotlivé usedlosti si vodu přepouštěly. Celkem jich ve Žlebích bylo sedm. Největší z nich byla „Panská pila“ hraběte Serenyiho z Lomnice vlevo u silnice asi 300 m od Strhařského rozcestí, samozřejmě již přestavěná. Další budovy tu sloužily jako byty pro správce pily a zaměstnance. Nad loukou za těmito budovami je patrný náhon, kterým přitékala voda z nedaleké zástavy přímo u silnice. Tato nádrž je přírodní památkou „Pilský rybník“.

Pojďme ale ještě zpět k poslednímu stavení u autobusové zastávky. Pokud se k němu postavíte zády a podíváte se přes silnici do protějšího prudkého svahu, zahlédnete možná část skalnatého převisu. Vydejte se k němu a po krátkém prudkém výstupu spatříte pískovcovou sochu sv. Stanislava, biskupa a mučedníka narozeného v r. 1030 v Krakově, v nadživotní velikosti. Byla postavena v roce 1901, údajně nahradila sochu dřevěnou, je vysoká asi 3 m a shlíží do údolí Besénku. Dle místní pověsti stojí sv. Stanislav na místě původní kaple patřící k nedalekému hradu Osiky. Socha je poškozená vandaly. Původně levá ruka kynula do údolí a v pravé svíral světec biskupskou berlu.

Vrátíme se na silnici a pokračujeme na hrad Osiky. Šlapeme (pěšky či do pedálů) po silnici proti proudu potoka asi 2 km. Po levé straně silnice spatříte nevelký rybník – vodní nádrž Žleby, od které se vám otevře výhled na přilehlé pastviny a na vrcholu kopce na malý kostelík se hřbitovem, zasvěcený nikomu jinému než sv. Stanislavovi. To, co zůstalo z hradu Osiky, naleznete přímo za hřbitovním plotem v lesním porostu. Bohužel už toho není mnoho, jen několik obranných valů a příkopů. Jak tento hrad vypadal, kdo a kdy ho postavil a jak se ve skutečnosti jmenoval, je předmětem dohadů a spekulací historiků. Dle nich je pozůstatkem kolonizace Vysočiny, která probíhala ve 12. a 13. století. Noví osadníci tímto způsobem zajišťovali svou bezpečnost do doby, než si vybudovali novou vesnici.

K hradu se váže pověst: Na hradě žil loupeživý rytíř Bělínek. Přepadal obchodníky, procházející po kupecké stezce v údolí, směřujíce na Olešnici. Uloupené cennosti Bělínek ukrýval v tajné chodbě, která spojovala hrad s jednou ze samot ve Žlebích. Na lapku bylo povoláno královské vojsko. To hrad dobylo a následně rozbořilo. Bělínkovi se podařilo tajnou chodbou utéci, ale dále pronásledován se oběsil v lese na druhé straně údolí. Tomuto místu se dodnes říká Bělínek.

Sestoupíme z prudkého svahu pod hráz rybníku. Nad soutokem Besénku s malým potůčkem pod mohutnou lípou je zakopán zvláštní kámen. Je na něm letopočet 1887 a v horní části je zobrazena korunka. Místní pověst praví, že tu hrabě Serenyi z Lomnice pohřbíval své oblíbené koně. Proto se tomuto místu říká Koňský hřbitov. Ve skutečnosti zde však byly tyto kameny zakopávány na počest významných rodinných událostí místní šlechty, jako byly svatby, křtiny apod. Přilehlá louka sloužila jako korzo. Jezdilo se zde na koních, v kočárech a společnost se tu bavila pod otevřeným nebem. Pamětníci hovořili o sedmi kamenných deskách. V r. 1990 tu ještě byly tři.

Další úsek cesty se vine podél Besénku, míjí bývalou pilu nebo mlýn. Na chvilku se zastavíme u poslední samoty na levé straně silnice. Je zde stolařství. Tato usedlost má jako jediná dosud funkční náhon i zástavu (tu neuvidíte) s malou vodní turbínou.

Před mostem vpravo od vás se do Besénku opět vlévá další z mnoha přítoků. Pokud máte chuť, jděte podél něj necelý 1 km. V prudkém svahu nad korytem spatříte opravený partyzánský bunkr z II. světové války. Operovala tu čtyřčlenná skupina partyzánů pod vedením ruského vojáka Petra. Obyvatelé Žlebů i okolních dědin jim s nasazením vlastního života pomáhali. Pokračujeme dál. Na Brumovském rozcestí odbočíme vpravo a procházíme kolem modrobílého mlýna. Zde končí Žleby a začíná bedřichovský katastr. Míjíme Toníkovu studánku. Ta je pojmenována po našem bývalém kolegovi v důchodu panu Bartoníkovi.

Konečně! Dostáváme se na Bedřichovské rozcestí, kde začíná můj revír Lysice. Na tomto rozcestí se náš průvodce Besének rozděluje na dvě ramena. Obě podtékají pod silnicí a nezávisle na sobě směřují přímo na sever. Levé rameno protéká přírodní památkou Hersica (jasanina s bledulí jarní) a po necelém kilometru jsme u jeho pramene. Jedná se o nevelkou bažinu nad luční enklávou. Pravé rameno protéká chatovou osadou, klikatí se rozlehlými lesními porosty a postupně se zužuje v malý potůček. Vydržte a sledujte jej. Za odměnu uvidíte nádhernou studánku, ze které historie přímo vyzařuje. Je to druhé prameniště Besénku. Jsme u pramenů, ale putování nekončí. Spousta zajímavého na Vás teprve čeká. V lesním porostu za již zmíněnou chatovou osadou najdeme další místní zajímavost -Bedřichovský smírčí kámen. Na tomto místě byl prý zavražděn a oloupen bohatý mlynář, který se vracel z trhu. Lupiči ho prokláli těžkým oštěpem. Na kameni v levé části je zobrazeno mlýnské kolo a v pravé části špatně zřetelný oštěp. Tento dávný zločin se udál na staré kupecké stezce Brno – Olešnice, která tudy prochází.

V lesním porostu 304 E 12, který je přímo u asfaltové silničky „Bedřichovská“, se nachází jedna z nejstarších zachovaných výzkumných ploch ve střední Evropě. Výzkumná plocha byla založena v r.1891 bývalým Lesnickým výzkumným ústavem v Mariabrunnu u Vídně. Předmět výzkumu by vydal na dlouhý odborný článek, dnes se však budeme držet turistiky a také historie našich revírů.

Blíží se závěr našeho putování, poslední zastavení. Mezi oběma rameny Besénku, někde v tomto rozsáhlém lesním komplexu se nachází zaniklá dědina Vznětín (někdy taky Zněcko). Přesné místo ještě nikdo neobjevil, není o ní k dispozici mnoho informací. První zmínka o zaniklé vsi Vznětín se vyskytuje v zemských deskách v r. 1390. Název dostala podle svého zakladatele Vznaty z Lomnice, jemuž panství tehdy patřilo. Další doložený záznam je až z roku 1521, kdy se mluví o pusté vsi „Zněcko“. Pravděpodobně vznikla ve 13. stol. při kolonizaci Vysočiny, kdy a proč zanikla, nikdo neví. Pozornému divákovi neuniknou v terénu znatelné plužiny (terasovitá úzká políčka, táhnoucí se porosty až stovky metrů), různé terénní úpravy a hromady kamení. Ve středověku byla tato krajina z velké části odlesněna a využívala se k zemědělství. Již po několikáté si zde uvědomíme, jak byli obyvatelé této vsi závislí na vodě z Besénku. Zaniklou dědinu nám připomíná nejvyšší vrchol revíru Zněcko 699 m n. m.

Jediný, kdo by nám spolehlivě poskytl veškeré historické informace o navštívených místech, je sám Besének. Zažil toho už opravdu hodně, ale hledí si svého…

Ing. Jan Brejcha
revírník, LS Černá Hora