Homepage

Státní podnik Lesy České republiky lidé znají jako správce poloviny lesních pozemků v ČR a většinou si jej spojují s prováděním lesnické hospodářské činnosti, od zalesňování a výchovy lesa až po mýtní těžbu. Tyto činnosti spadají do tzv. produkčních funkcí lesa.

Lesníci se však intenzivně věnují i řadě činností dalších, označovaných souhrnným termínem mimoprodukční funkce lesa. A tak například vedle zlepšování podmínek pro rekreaci obyvatel v lese vytvářením nejrůznějších odpočívadel, zákoutí, naučných stezek, studánek apod. se stejně intenzivně věnují i ochraně a zkvalitňování biotopů – životního prostředí rostlin i živočichů.

Do této oblasti směřuje značné množství úsilí a zkušeností zaměstnanců. Konkrétní činnosti, jako je vytváření či zlepšování vodních biotopů pro vodní rostliny a živočichy v rámci hrazení bystřin, revitalizací či meliorací a samozřejmě péče o množství druhů suchozemských rostlin a živočichů nejen v rezervacích nebo jiných chráněných územích, jsou každodenní samozřejmou činností příslušného lesního personálu.

Ochrana dravců

Jednou z takových konkrétní činností je i ochrana dravců. Vedle plošného usměrňování pěstebních a těžebních prací v okolí jejich hnízdišť se lesníci zabývají i projekty cílenými na záchranu a podporu populací vybraných druhů dravců, především sokola stěhovavého a raroha velkého, pomocí do přírody vypouštěných mladých jedinců odchovaných v lidské péči. Tyto projekty jsou prováděny prakticky stejně jako v řadě jiných zemí, a to nejen evropských, ale i na jiných kontinentech, kde tito sokolovití dravci byli či stále ještě jsou kriticky ohroženými druhy.

V podstatě jde o další zvyšování počtu jedinců v populaci, tedy nad rámec přirozeného přírůstku. Ovšem pojem lidská péče neznamená, že by byli vychovaní člověkem. Naopak, geneticky čistí, tedy s jinými druhy či podruhy nezkřížení sokolí či raroží rodiče sami vychovávají své potomstvo v odchovnách, kde jim lidé vytváří optimální podmínky pro rozmnožování. V ČR chovají vzácné druhy dravců především sokolníci, kteří ve svých chovatelských zařízeních takto ročně odchovají na 500 mláďat sokolů, rarohů, orlů a řady dalších druhů.

výrobně technický ředitel Ing. V. Krchov, Ph.D.,(vpravo) a vedoucí OLHOP
Ing. L. Půlpán vybírají vhodné lokality pro repatriační program

Přirozené vtištění

Na vypouštění jsou získáváni dravci právě ze sokolnických chovů, ve kterých je garantována nejen genetická čistota rodičovských párů a tím i jejich potomstva, ale i přirozený odchov mláďat vlastními rodiči, což zajišťuje tzv. přirozené vtištění. Zjednodušeně to znamená, že si mláďata zafixují obraz svých rodičů a jejich správné hnízdní péče. Je to vlastně obdobné, jako výchova dítěte ve spořádané rodině.

Jestliže je proces výchovy již ukončen, lze mladé dravce z odchovny odebrat, pak je lze různými metodami vypustit do přírody, přitom jde již jen o to dravce dokrmit a zajistit jim pokud možno ochranu až do samostatnosti, tj. dosažení letuschopnosti a plné lovecké dovednosti. Ač toto mají dravci vrozené, jednotliví jedinci se v tom liší. Některý se to naučí rychleji, jinému to naopak trvá déle, a záleží také na prostředí – na množství nástrah v podobě nebezpečných šelem, především kun a lišek, ale i výrů a dalších pernatých predátorů. Jsou však i další faktory jako nemoci či zranění. Řada dravců, a to nejen těch vypuštěných, bývá usmrcena či nevyléčitelně zraněna elektrickým proudem na sloupech vysokého napětí. V neposlední řadě záleží také na množství dostupné potravy.

Nadpoloviční úhyn

Jestliže vypouštěný dravec přežije všechny nástrahy, pak může posílit přirozenou populaci svého druhu. Je však třeba uvést, že i při vyhnízdění v přírodě se nadpoloviční většina mladých dravců nedožije druhého roku života, natož třetího, ve kterém teprve dosáhne pohlavní dospělosti a poprvé zahnízdí. Proto také lesníci intenzivně pečují o vypouštěné mladé sokoly a rarohy, aby jim umožnili naplno rozvinout jak vrozené, tak výchovou u vlastních rodičů získané instinkty a pokud možno omezili ztráty.

Bohužel možnosti sledování vypuštěných ptáků až do doby jejich prvního zahnízdění, jsou velmi omezené a technicky i finančně by byly velmi náročné. Je tomu tak především proto, že vypuštění mladí sokoli a rarozi, stejně jako jejich soukmenovci z přirozených hnízd, překonávají na svých potulkách či při migraci nepředstavitelné vzdálenosti a pokud přežijí, mohou, ale také nemusí se vrátit do okolí svého vypuštění či vyvedení z hnízda. Např. sokolice vypuštěná v Bavorsku zahnízdila po 2 letech v Holandsku a její okroužkovaná holandská dcera po dalších dvou letech zahnízdila na severu při německo-polské hranici. A u rarohů se na základě výsledků kroužkování či sledování pomocí vysílačů potvrzují ještě mnohem větší vzdálenosti.

Zkušenosti ze světa

Je zajímavé, že zatímco v ČR bývá některými lidmi uváděno, že vypouštění dravců nepomáhá jejich populacím, např. v sousedním Polsku mají již asi deset párů sokolů s jedním či oběma partnery z vypouštění. Přitom však vypustili mnohem méně sokolů než všechny subjekty v ČR dohromady. Kromě Lesů ČR, které vypustily jen asi desetinu ze všech sokolů a rarohů, tyto dravce u nás vypouštěla především státní ochrana přírody, a také mnohá města. Pokud jsou v obou zemích srovnatelné podmínky z hlediska ochrany či nebezpečí pro vypouštěné dravce, pak pravděpodobné vysvětlení menší účinnosti repatriace u nás lze spatřovat v nižší intenzitě následného monitoringu, neboť byli použiti stejně odchovaní ptáci i stejné metody vypouštění. V Německu, kde bylo oficiálně vypuštěno přes tisíc sokolů, je uváděno, že dnes již mají více hnízdících párů, než kdy v historii.

Ovšem největšího úspěchu bylo zatím dosaženo v USA, kde během společného záchranného programu sokolníků, ornitologů a vědců bylo vypuštěno na 6 tisíc odchovaných sokolů. Dnes je tam sokol tak hojný, že byl vyškrtnut ze seznamu ohrožených druhů a sokolníci, kteří se výrazně zasadili o jeho záchranu, jej nyní naopak mohou brát z přírody pro využití v sokolnictví.

Je třeba spojit síly

Je zřejmé, že na racionální, tedy nikoliv dogmatickou, ochranu biotopů a záchranu řady ohrožených živočichů, je třeba spojit síly s mnoha dalšími subjekty, a to jak s těmi, které rovněž jako Lesy České republiky hospodaří v krajině, tak i se subjekty výhradně ochranářskými. Jen tak lze dosáhnout uspokojivého stavu, který bude přijatelný pro všechny zainteresované. Nebude tak docházet k situacím, kdy se jedni budou snažit o co největší početnost určitého druhu, a druzí jej naopak budou chtít redukovat, protože jim bude působit nemalé hospodářské škody, které nikdo, až na ojedinělé výjimky u několika živočichů, nehradí.

Petr Zvolánek