Homepage

Pozemky, které dnes tvoří revír Brno, byly původně samostatným LHC Příměstské lesy Brno, které v minulosti spravovala organizace Zeleň města Brna. Lesnické hospodaření na tomto území bylo značně utlumeno, přestože kategorie lesů hospodářských činila téměř polovinu všech lesních pozemků. Na počátku 90. let minulého století však byl tento LHC (lesní hospodářský celek) postižen větrnou kalamitou, která nebyla včas zpracována a následně došlo k rozvoji kalamity kůrovcové, která zasáhla a zničila většinu smrkových porostů na nevhodných stanovištích. Zpracování kalamity trvalo asi 4 roky, vytěženo bylo asi 55 tis. m³ nahodilých těžeb. V roce 1996, kdy bylo právo hospodařit na uvedených pozemcích převedeno na Lesy ČR, s. p., se zde nacházelo 101 ha holin a nezajištěných kultur, většinou již silně zabuřenělých.

Revír Brno se nachází v okresech Brno-město a Brno-venkov v několika oddělených lesních celcích. Téměř polovina lesů v přímé správě se rozprostírá na svazích a náhorních rovinách po obou březích Brněnské přehrady, asi 20 % na západním okraji Brna v katastru městské části Žebětín, další čtvrtinu lesních pozemků revíru najdeme na východním okraji města v katastru obce Horákov, zbytek tvoří menší enklávy lesa o velikosti několika až 25 ha v dalších městských částech i drobné parcely v intravilánu města. Lesní pozemky s právem hospodařit LČR zde navazují a prolínají se s dalšími lesními majetky – Lesy města Brna, Školním lesním podnikem Masarykův les Křtiny a množstvím menších i větších soukromých majetků. Součástí revíru je i odborná správa lesů o rozloze asi 670 ha, porostní plocha v přímé správě se z původních 952 ha snížila po vydání církevní restituce a směnou s Lesy města Brna na asi 840 ha.

Většina lesních pozemků revíru se nachází v PLO 33 – Předhoří Českomoravské vrchoviny (74 %), 25 % v PLO 30 – Drahanská vrchovina a 1 % v PLO 35 – Jihomoravské úvaly. Zastoupení lesních vegetačních stupňů je následující: 1. LVS – 9 %, 2. LVS – 73 %, 3. LVS 18 %. Klimaticky se revír Brno nachází v teplé oblasti T2 s průměrnou roční teplotou 8 – 9°C, průměrným ročním úhrnem srážek 500 mm, vegetační dobou 160-170 dní. Nadmořské výšky se na revíru pohybují od 190 do 440 m n. m. Co se týká zastoupení souborů lesních typů, jednoznačně převažují SLT živné řady – 76 % (2B, 3B,2S, 3S, 2H, 3H), méně jsou zastoupeny SLT řady kyselé – 9 % a exponované – 9 %. Vylišeno je asi 15 cílových hospodářských souborů, z hlediska hospodaření jsou však nejdůležitější CHS 255, 6245 a 215. Zastoupení dřevin je na revíru dosti pestré, nejvýznamnější je dub zimní se 45 %, HB 14 %, SM 8 %, LP 8 %, zastoupení 5 – 7 % mají BO, BK, MD, JV 2 %.

Vzhledem k tomu, že lesníci na tehdejším LHC Příměstské lesy začali kalamitní holiny obnovovat stanovištně nejvhodnější dřevinou pro většinu těchto pasek – dubem zimním a my jsme od roku 1996 podobně pokračovali, začala tady probíhat přeměna části smrkového hospodaření na dubové. Velikosti souvislých holin se pohybovaly od 6 do 30 ha a jak se na takových kalamitních holinách stává, problémy a škody byly kumulovány a logicky se tím hůře pracovalo na zajištění kultur.

Od počátku našeho hospodaření na LHC Příměstské lesy, jsme řešili problémy s ochranou proti buřeni. Poněvadž plochy zabuřeňovaly ještě pod odumřelými a odumírajícími smrčinami, velká část prvních výsadeb a vylepšování byla realizována již do půdy s až patnácticentimetrovým drnem tvořeným převážně třtinou, pomístně kopřivou a ostružiníkem. Úkol ožnout celoplošně v termínu prvního ožínání téměř 90 ha dubových kultur a to samé ještě zopakovat při ožínání druhém, a to ještě v přiměřené kvalitě, se ukázalo pro tehdejšího komplexního dodavatele prací jako dosti problematické. Kultury zarůstaly, pro nedostatečné kapacity smluvního partnera se ožínalo pozdě, vznikaly škody buření, které jsme nutně museli vyčíslovat a uplatňovat. Bohužel ani chemická ochrana proti buřeni se v těchto podmínkách příliš neosvědčila.

Samozřejmě se nám nevyhnuly ani problémy se škodami zvěří. V části revíru nejvíce postižené kalamitou byly relativně vysoké stavy zvěře srnčí, černé a mufloní. Budování oplocenek bylo zpočátku možné jen v menší míře, protože je neúnosné ale hlavně nefunkční oplocovat plochy o velikosti šesti až třiceti hektarů. Poté co se přirozeně vyselektovaly kultury nebo jejich části, které byly schopny odrůst bez oplocení pouze s ochráněním nátěry repelenty, jsme vybudovali větší množství oplocenek. Cenné listnáče, hlavně javory kleny a mléče, které jsme využili na doplnění již odrůstajících ale mezernatých dubových kultur, jsme ochraňovali tubusy.

Nemalý byl také roční úkol v opakované sadbě komplikovaný jednak zabuřeněním, jednak rozptýlením na velkých nepřehledných plochách. Vylepšováno bylo okolo 50 tis. kusů sazenic ročně. Ujímání a úspěšné odrůstání kultur v té době (r. 1996 – 2001) komplikovala velmi suchá a horká léta a dlouhodobý srážkový deficit. Dobrým řešením se ukázalo doplňování mezernatých dubových kultur a těžko zalesnitelných částí pasek (kamenité a zvláště vysychavé části) sazenicemi lípy a obalovanými borovicemi. V menším rozsahu jsme využili sazenice modřínu, na několika vhodných stanovištích byl vysazen buk. Vylepšování lípou a borovicí velmi pomohlo dubovým kulturám dvojím způsobem. Zpestřily druhovou skladbu vznikajících kultur, protože jak se také potvrdilo později, nejsou ani dubové monokultury příliš vhodné z hlediska ekologické stability, nemluvě o dalším vývoji a výchově takovýchto monokultur. Další pozitivem jednotlivého až skupinovitého dosazování lípy a borovice bylo snazší ujmutí na drnem prorostlých pasekách, jejich rychlejší odrůstání a vytvoření jakési ochrany a mikroklimatu pro dub, který reagoval převážně zintenzivněním výškového přírůstu. Zalesňování borovice na větších souvislejších plochách jsme nepovažovali za vhodné, protože většina stanovišť v kalamitou dotčených lokalitách je živná (SLT 2H,3H,2B,3B), výškový přírůst borovice je v mladých porostech velký, tudíž by takové porosty byly silně ohroženy námrazou.

Než jsme se však propracovali k pozitivnějšímu stavu pasek, byly dubové kultury v letech 2002 až 2005 postiženy také pozdními mrazy, obalečem dubovým, padlím a hlavně hlodavci, po jejichž žíru na kořenech stromků odumřely části již téměř zajištěných dubových výsadeb, části byly těmito škodami proředěny a musely se znovu nákladně a pracně vylepšovat.

V roce 2004 bylo zajištěno asi 80 % těchto kultur vzniklých na kalamitních holinách, pro zbytek jsme museli žádat příslušné orgány státní správy lesů o prodloužení lhůty pro zajištění kultur, které jsme také získali. V roce 2013 zbývalo zajistit 1,70 ha a posledních nejproblematičtějších 76 arů kultur bylo zajištěno v roce 2015 z důvodů velmi pomalého přirůstání.

Pro čtenáře, který tento spisek dočetl až do tohoto místa, je možná zarážející, že jsme zbytky pokalamitních kultur zajistili vlastně až po dvaceti letech od vzniku holin. Hodnocení ráda nechám na ostatních. Stručně mohu pouze shrnout, že práce vedoucí k završení tohoto úkolu vyžadovala značné nasazení jak od lesnického personálu, tak od dělníků v pěstební činnosti a samozřejmě neopomenutelné byly finanční náklady takto provedené přeměny smrkového hospodářství na dubové. Naplnil se však cíl. Na kalamitních plochách rostou nové převážně listnaté porosty, které svým charakterem odpovídají stanovištním podmínkám.

Ve všech takto vzniklých porostech již byly realizovány první prořezávky, ve většině také druhé a pomístně i třetí. Kvalita těchto porostů je v převažujícím rozsahu průměrná až velmi dobrá, horší kvalita je u těch částí porostů, kde se opakovaně a kumulovaně objevovaly všechny výše uvedené škody. Ty způsobily také nutnost opakovaného zalesňování a tím vznik výškově a věkově nevhodně diferencovaných částí porostů, jejichž výchova je dosti obtížná a nemůžeme ji provádět pouze běžnými a standardními postupy. Kromě běžných zásad provádění výchovy dubových porostů používáme také vyvětvování, správněji ořez (odstraňování pouze některých větví) na větevní kroužek, tedy ne příliš blízko ke kmeni ani příliš daleko. Větevní kroužek musí zůstat nepoškozen, protože jeho prostřednictvím strom uskutečňuje celý ochranný a hojivý proces po odříznutí větve.

Pro použití tohoto postupu ve větší míře jsem se rozhodla před třemi roky, kdy začaly být prováděny první výchovné zásahy v méně kvalitních částech dubových mlazin. Ořez se nám osvědčil hlavně u dubu, lípy a javorů, dle mé zkušenosti je nevhodný pro buk. Pro provádění ořezu mám několik důvodů. Zvláště ve výškově diferencovaných a řidších částech mlazin došlo k celkem intenzivnímu rozvoji zavětvení u části dubů a lip až charakteru obrostlíku, které však zatím není možné v prořezávce odstranit, protože rozvolnění nadějnější části porostu by ničemu neprospělo. Ořezem se jednak vytvoří více prostoru pro nadějné jedince v okolí, zamezí se jejich deformování, jednak se podnítí výškový přírůst stromu, protože nemusí tolik energie věnovat do dalšího rozvoje nežádoucího zavětvení. Zřejmý je i další důvod – zlepšení kvality vyvětvovaného stromu v případě, že některé z nich považujeme za nadějné.

Ing. Hana Třetinová, revírnice,
LS Černá Hora, revír Brno

popis fotografií shora dolů:
– Mlaziny v odděleních 67, 68 v roce 2012.
– Mlaziny v dílcích 68A, 68B v roce 2012.
– Pohled na část kalamitní holiny dílec 68B v roce 1996.