Homepage

Před dávnými a dávnými časy, kdy dědové naších dědů byli ještě malými kloučky, pokrývaly radhošťské hory nepropustné pralesy. Na prudkých kamenitých stráních stály majestátné jedle, jejichž koruny a mohutné stříbrné kmeny vzbuzovaly úctu všeho živého. Pod nimi se marně snažily dosáhnout jejich výšky javory a buky. V nejnižším patře bojovaly o své žití keře lísky a zimolezu.

Vysoké koruny jedle byly každoročně obtěžkány úrodou vonících smolnatých šišek plných semen, které čekaly, až je příroda vyšle do světa. Sluníčko pomalu rozevíralo jejich šupiny a poslední podzimní teplý větřík do nich jemně foukal. Tisíce fialových psaníček života se rozletělo do světa. Do nelítostného světa, kde uspěje jen ten silný, ten, kterému přeje štěstí. Vlhká lesní půda se pokryla tou nadílkou. Semínka se zachycovala na vadnoucích listech kapradiny, na kmeni, mnohá z nich padala do lesního potoka a byla odnášena vodou. Objevili se první nenasytové, pro které voňavé semínka znamenala vhodnou potravu před nastávající zimou. Velká lesní myšice s černým pruhem na hřbetě je snášela pilně do své skrýše, pěnkava, která ještě neodletěla k jihu, také nepohrdla nabídkou, kterou jim připravila příroda. Za několik málo dnů se počasí úplně změnilo a první sníh ukryl semínka před těmito nenasyty a nechal je dlouho v klidu spát.

Dlouho se drží sníh na severních svazích a odolává slunci a dešťům. Přesto je jednou poražen a voda z něj dává semínkům životodárnou tekutinu k jejich startu do života. Na tmavé lesní zemi vyrazilo tisíce jarních květin, které musí chytit tu svou potřebnou dávku světla, než se koruny zatáhnou listím a k zemi již nepropustí nic. Během několika dnů rozkvetly fialové kyčelnice, žluté prvosenky a dymnivky. Mezi nimi se objevilo obrovské množství zelených hvězdiček, následníků majestátných velikánů. Začal boj o holý život. Kořínky se nezadržitelně protlačují půdou co nejhlouběji – kdo bude mít nejvíc vody, vyhraje. Zelené jedličky se točí za paprsky slunce – kdo bude mít nejvíc světla, zvítězí. Mnohé nepřežily více než několik dní. Nepřálo jim štěstí a dopadly tam, kde jejich klíček nedosáhl k vlhku. Ty šťastnější přesto čekal nelehký osud. Dlouhé roky bojují s okolními rostlinami a mezi sebou. Mnohé z nich zničí zuby zvěře. Přestože živoří, nevzdávají se a trpělivě čekají na svou příležitost.

Každoročně přicházejí prudké bouře. Zvláště podzimní jižní větry jsou nemilosrdné. Často se v lese ozývá kvílení a ohlušující rachot. To mohutný lesní velikán se řítí k zemi. Znamená to zkázu nejen pro něj, ale pro všechno zelené v jeho okolí. Mnoho stromů, které již s velkou nadějí vztahovaly větve až do jejich korun jsou jimi strženy k zemi. Ale tato zkáza pro jednoho znamená naději pro jiného. Paprsky slunce se dotkly těch malých zelených trpaslíků a ti cítí příležitost vyrazit za světlem. Začaly se přetlačovat, přerůstat. Každý kousek, o který jsem vyšší, je naděje na život.

Mnoho vichřic přešlo, mnoho velikánů leží na zemi. Za desítky let vyrostla ze semínka nádherná štíhlá slečna jedle. Její stříbrná kůra září v přítmí lesa. Vyhnula se všem nástrahám, nezbytné štěstí stálo při ní a porazila všechny ostatní. Její koruna se vyšvihla nad okolní buky a začala si užívat své vítězství.

V horách v té době již pustošil člověk. A zase měla štěstí. Stála na nepřístupném svahu nad potokem a pro člověka by bylo namáhavé její dřevo táhnout až dolů. Přešlo dalších sto let a člověk si vymyslel něco nového. Začal stromy dusit dýmem a trávit jedy. Mnohé jejich družky byly zahubeny. Jen jejich kostry dnes ční do výše. Dusila se a znovu bojovala. Přežila.

Na jejích větvích vyrostly smolné šišky. Poslední teplý zářijový větřík roznášel fialové psaníčka života.

Člověče, skloň se před jejím majestátem.      

Ing. Jaroslav Štefek
LS Frenštát pod Radhoštěm