Úvodní stránka

Další ze stálic fotografických soutěží našeho časopisu je autor, pro kterého by s nadsázkou mohlo platit: „Nomen omen“. Antonín Říha je lesníkem a myslivcem z celé svojí duše, ale k označení „pytlák Říha“ se sám hlásí a praktické zelené oblečení k němu patří stejně neodmyslitelně jako velká brašna s fotoaparátem. Tak jsem ho poznala i já, při setkání na fotografické výstavě v jeho domovských Jeseníkách.

Jak jste se dostal k focení, co byl takový ten první impuls?

To je strašně dávno, v roce 1960 byl u nás na prázdninách bratranec z Přerova a dovezl si fotoaparát, ruskou zrcadlovku Ljubitel. A protože během toho měsíce u nás pořád něco fotil, tak jsme zajeli do Hanušovic koupit nějaký film, vývojku, ustalovač… neměli jsme vývojnici, tak jsme požádali maminku o staré talíře, zatemnili jsme a v rukách jsme protahovali filmy.

A když jsem viděl při tom tehdy zeleném světle, jak se objevují obrázky, tak mě to tak chytlo, že to byl asi ten první impuls, kdy jsem začal fotit a stal se z toho koníček na celý život. Tehdy mi bylo čtrnáct roků.

Dá se tedy říct, že prvotní byla taková ta „alchymie“ – ne ten obraz a okamžik samotný, ale to, že se dá zachytit na papír?

V podstatě, jak vznikal obraz v tom slabě zeleném světle, jak se to objevovalo, když jsme protahovali film, tak to mě zaujalo. No a potom už jsme usušili film, začali dělat fotky… zvětšovák nebyl, jen kontaktní obrázky … a už jsem u toho zůstal.

A co byly první náměty? Co jste fotil jako první, „na zkoušku“?

V podstatě okolo baráku. Domácí zvířectvo.

Takže už tehdy ta zvířata nebo živočichové byli rozhodující?

Já jsem měl odmalička kamaráda, jehož tatínek byl lesník, bydleli tři kilometry od nás, na hájovně. No a vždycky ze školy vedla moje první cesta s Honzíkem k nim. Přišel domů, hodil tašku do kouta a „valil“ na hájovnu. O volbě té tématiky tedy rozhodlo to kamarádství a můj vztah k přírodě – tu jsem měl rád odjakživa.

Pamatujete si první fotku, kterou byste, jak se říká „podepsal“, tedy že byste si za ní stál se vším všudy?

Ano, mám takovou fotku, velice úspěšnou, ale ta vznikla podstatně, podstatně později, asi v roce 1974 nebo 1976. Přirozeně černobílá. Obeslal jsem s ní dost soutěží, i mezinárodních, visela například ve Washingtonu nebo v Japonsku, tiskli ji v Dánsku, v Německu…Byl to snímek nazvaný Štvanice, z nátlačky – když pes žene divočáka před sebou. „Pohybovka“ – rozmazané pozadí a ostré to, co má být. Velice si tohoto snímku považuju, je to jeden z mých nejúspěšnějších a nejpovedenějších.

V dnešní době už „pohybovky“ nejsou takové umění – nacvaká se spousta fotek a jedna z nich pak třeba „dopadne“. Ale dřív to asi taková hračka nebyla… Vzpomenete si, jak se ty dynamické fotky dělaly dřív?

Je to v podstatě cesta pokus-omyl. Spousta zkaženýho materiálu. Ale mně se odjakživa líbily pohybový věci, dynamika v přírodě, protože i příroda je dynamická, a tak jsem zkoušel tyhle věci dělat. Velkej impuls pro to bylo, když jsem byl v roce 1971 na myslivecké výstavě v Budapešti, tam byla celosvětová fotografická soutěž a první a druhou cenu získal český autor Sláva Štochl. Už je bohužel nebožtík dlouhá léta, ale ten tam tehdy měl pohybový snímky. Byli tam i další autoři, ale ty pohybovky se mi vždycky líbily a inspirovaly mě.

Později, asi v roce 1975, 1976 jsem se potkal ještě s panem Rysem. S panem Štochlem navštívili náš lesní závod v Hanušovicích, tak když jsem věděl, že přijedou, vzal jsem nesměle své snímky a požádal je o hodnocení. Myslel jsem si, jak nemám dobré fotky, a když to pak pan Rys obracel, dával bokem… on zas byl ten typ spíš technický, všechno muselo být perfektně ostrý, tip ťop…, tak jsem byl trochu zklamaný. Asi za tři týdny jsem pak dal ty samé snímky ke zhodnocení panu Štochlovi a ten vybral jinak – ten vybral podle mého gusta, právě ty pohybovky. Tehdy jsem si uvědomil, že fotografie nebo vlastně jakékoliv umění se nedá zvážit nebo změřit, je to jenom na subjektivním hodnocení a názoru.

Ideální je, když fotka zachytí výraz, tedy i ten pohyb, a zároveň je technicky dokonalá. Ale k tomu se musí člověk dopracovat, to se ne vždy povede. Kdyby vy jste si měl vybrat – co upřednostníte – spíš ten výraz asi, že?

Výraz, atmosféru, pozadí…

Co se změnilo na focení v době digitalizace?

Já jsem začínal s ruskou, dvouokou zrcadlovkou Ljubitel, potom jsem si pořídil Exaktu, Praktiku, přešel jsem na Pentagon Six, no a nakonec jsem si pořídil Canon, ale analogový. V současnosti mám dva, pořád je používám. Nakonec jsem přešel na digital, to když jsem jel podruhé do Afriky. Měl jsem ho týden, takže jsem s ním moc neuměl, udělal jsem sice dobré věci, ale teď už bych to udělal jinak. Nová technologie jde hrozně rychle kupředu, mladí mají oproti našim začátkům obrovskou výhodu – my jsme měli těžké mašiny, všechno se ručně ostřilo … pentagoňácká pětistovka vážila čtyři a půl kila, těžký stativ kilo, teď pentagony byly hodně poruchové, takže já nosil s sebou tři Pentagon Six, protože v jednom jsem měl černobílý film, v druhém barevný, v třetím náhradní – kdyby náhodou… jakože se stávalo dost často, že to zamrzlo nebo se porouchalo. Každá povedená fotka byla vykoupena množstvím úsilí. Mladým klukům závidím, pro mne to přišlo pozdě, mělo to přijít tak o dvacet let dřív.

Focení je asi dobrodružství nejen po technické stránce, ale i cestou za těmi správnými objekty k zachycení…

No, než člověk udělá nějaký pořádný snímek, to jsou hodiny, třeba i roky u některých témat. Například moje velká láska byli medvědi. Dvanáct let trvalo, než jsem udělal první fotku medvěda. Každý rok jsem jezdil na jeden lesní závod na Slovensko a v podstatě od Brezna až po Muránskou stráň jsem číhal. Po dvanácti letech se podařil první snímek, černobílý.

To máte výdrž, to se dnes už tak nevidí…

Já jsem tam měl pár kamarádů… každé jaro jsme jezdili na tetřevy, přes léto jsem vyhlídl nějakou loveckou chatu a vyrazil s celou rodinou. Chaty bez elektriky, bez plynu, bez teplý vody, úplně zálesácký život jsme vedli. Teď hodně jezdím do Lužických hor, České Švýcarsko, tam jsou kouzelné krajinářské partie a je tam spousta volných jelenů, kamzíků… Rád mám jižní Moravu – Břeclavsko, Židlochovicko – tam jezdím hodně na ptáky, tam mi přijde ta krajina líp zachovaná.

Takže vám se povedlo skloubit svou profesi lesníka s koníčkem a dokonce i s rodinným životem – to zní téměř ideálně…

Bez podpory rodiny by to nešlo. Hlavně bez podpory manželky by se to vůbec nedalo. To jsme třeba byli domluvení, že pojedeme na dovolenou a ozvali se kamarádi: „Objevilo se to tvoje zvíře, přijeď!“ A odjezd na dovolenou se odkládal. To bylo úplně běžný. Já jsem vždycky měl určitý směr nebo období – kdy jsem jezdíval na medvědy, na daňky, muflony… Bez kamarádů, kteří mi pomáhali, hlásili mi, kde se to zvíře zrovna vyskytuje, a doprovázeli mě, by to nešlo. Protože v téhle oblasti kromě vysoké a černé zas tak nic moc jiného nebylo, takže jsem hodně jezdil po celé republice. Pak jsem to rozšířil až na Evropu.

A cítíte se být třeba specialistou na některý zvířecí druh – protože na výstavě jsou k vidění i ryby, i ptáci krom obligátních savců, vysoké…Je něco vyloženě vaše doména, nebo se cítíte být „odborníkem na celou přírodu“?

Za odborníka se nepovažuju, to jsou lepší. Ale vždycky si vyberu určitý okruh. Třeba ty ptáky, ty fotím doma na zahradě, protože už jsem pohodlný pán, už se nechci tahat s těžkým vybavením. Takže jsem si udělal na zahradě krmítko, vedle toho mám stabilně udělanou boudu, ta už je tam pět let. Ještě vždycky dotáhnu nějaké kusy dřeva, abych nefotil na krmítku. Tam si dávám různý špalky, pařezy, větve, protože ptáci než přiletí na krmítko, tak sednou na ty posedové větve, na různé suchary a tak… takový přírodní ateliér.

A váš vztah k lesnictví jako takovému?

No, kdybych to dělal kvůli výdělku, tak bych asi zvolil jiné zaměstnání. Ale protože mě les a vůbec příroda baví, tak jsem rád, že jsem to dělal. Půl roku před odchodem do důchodu jsem teda měl namále – dostal jsem v lese infarkt. Mimo dosah mobilu, k autu jsem měl tak deset minut, na jaře, v březnu, tak patnáct čísel sněhu… šel jsem to asi dvě hodiny, po pár krocích vždycky. Takže si považuju, že jsem dožil. Jinak mám v lesnictví spoustu kamarádů, hodně jezdím například na jižní Moravu, na Břeclavsko a do Lužických hor nebo do Nového Boru k bratrovi.

A kdybychom cestovali dál, za hranice republiky?

Tak v Evropě to mám, sice po kratších cestách, ale přece projetý až po Atlantik – po Francii. Nebyl jsem teda ve Skandinávii, to mě ještě láká. Loni jsem byl v Polsku na jarním tahu ptáků, na Bibře, na hranicích s Běloruskem. Letos jsem jezdil jen po republice. Jinak by mě ještě znova lákala Afrika nebo třeba Kanada, ale je to otázka financí…

Co by vás tam lákalo?

Cokoliv. Přirozeně medvědi. Znám to z dokumentů v televizi nebo od kamaráda, co žil v Americe a po Kanadě cestoval. Dovezl nádherné snímky ledních medvědů nebo grizzlyů, ale i černých medvědů. To by mě moc lákalo. A losi wapiťáci… Ale já už teď nemám ani fyzicky tu zdatnost, abych lítal po horách za kamzíky. Ale bývaly ty doby…

Prozradíte nám nějakou dramatickou vzpomínku, nějaký zážitek z honby za fotkou …

No, jednou mě prohnal medvěd, teda medvídě. Bylo to prvního května 92 v Nízkých Tatrách. Byl jsem pod Čertovicí na lovecké chatě Suchá a šli jsme s kolegy na tetřeví tok. Vycházeli jsem ve dvě hodiny ráno, ale během cesty nás přepadl strašlivý slejvák, takže jsme na tokaniště ani nedošli a otočili to nazpátek. A protože jsme byli unavení, zatopili jsme ve všech jizbách, rozvěsili svršky a začali se vnitřně vyhřívat. S těmi dvěma kolegy jsme měli nějaká piva, rum a becherovku, a když jsem se kolem desáté zvedl od stolu, že si půjdu lehnout, kouknu z okna a u chaty medvídě! Tak jsem začal zmatkovat, vzal jsem fotoaparát a otvírám okno, kamarádi se mi smějí, že jsem opilej… Ale když ho zahlídl i ten druhý kamarád, taky fotograf, tak jsme medvídě začali honit. Přirozeně, že odběhlo, tak jsme skočili do gumofilčáků a za ním. Pak jsme ho zahlídli, tak jsme se rozdělili a zas odběhlo. Začali jsme se teda vracet a najednou medvídě na cestě. Tak rychle postavit stativ a medvídě skočilo na strom. Tak jsem ho fotil, jak leze na strom, ale bylo to špatný. Začal jsem se škrábat taky nahoru, že ho budu fotit z protějšího stromu. Medvídě to zahlídlo, začalo šplhat výš, já i s foťákem za ním. Začal foukat vítr a docela s námi klátil. No, co vám mám povídat – chci zaostřit a medvídě vidím třikrát… Nakonec jsem pár snímků udělal, docela dopadly i dobře, jsou i v jedné publikaci s mysliveckými povídkami… Pak rok na to na lesním závodě Revúce se objevilo medvídě, které přišlo o matku a chodilo různě kolem a myslivci mu dávali staré kompoty a pamlsky a pak mi volali: „Tono, přijeď, objevilo se tu medvídě.“ Tak jsem skočil na vlak a valil přes celé Slovensko do Revúce a kolikrát jsem přijel a medvídě nebylo. A tam mě taky medvídě prohnalo. To jsem byl se synem. Medvídě se objevilo na kraji lesa, tak já že si udělám detail, portrét a syn říká: „Tatínku, nechoď tak blízko, on po tobě vyjede“. A já, že je to takové malé kotě. Jo, pane, prohnalo mě pěkně. A kluk to fotil. Bohužel to není příliš ostré, ale dokument to je!  

Patřil jste k deseti našim nejlepším fotografům, pochlubte se trochu…

To bývávalo. Ale je pravda, že mám fotky ve třiceti knížkách, každý rok tři až čtyři kalendáře, nějaké pohlednice, dokumenty… Ocenění už si ani všechna nepamatuju. První cenu z mezinárodní soutěže jsem dostal v roce 1979. Tehdy obeslalo soutěž v Německu 27 tisíc snímků a bylo pět kategorií, dělených ještě na černobílé a barevné, tak já v kategorii příroda měl druhou cenu za barevný diapozitiv… To bylo bienále, takže já každý druhý rok pak po dobu sedmi ročníků získal pět cen. A čeho si nejvíce považuju – v Norimberku v roce 1986 jsem z pěti fotek, které jsem poslal, získal první a třetí cenu za černobílou fotografii a šestou za barvu. A tam jsem se blíže seznámil se Slávou Štochlem a tam mi nabídl tykání a to byla pocta, protože byl o třiatřicet let starší a byl to Pan fotograf. V tom Norimberku získal hlavní cenu za celoživotní dílo. To byl můj velký vzor.

A vy máte následovníky, komu vy jste vzorem?

Synové oba fotí, bratr a jeho děti taky – holka udělala fotografickou školu, kluk taky, ten má dokonce na Zélandu vlastní fotografickou firmu…

A závěrem bleskově – černobílá nebo barevná?

Momentálně dělám skoro pořád barvu, protože se žádá, ale srdeční záležitost je černobílá.

Oblíbené zvíře, favorit?

V podstatě každé, ale když to musí být, tak medvědi, jeleni a potom asi ptáci.

Pracujete rád v cyklech?

Ano, nejraději se zaměřím na určitý druh, nastuduju ho a pak teprve jdu. Nedělám tak, že se něco podaří náhodně. Samozřejmě někdy to taky vyjde, ale já se snažím dopředu nastudovat biologii, abych byl připravený na to, co můžu od toho svého objektu očekávat.

A které roční období preferujete?

Mám rád zimu, ale v podstatě vlastně každé období. Kromě léta, kdy je moc horko. Jaro, podzim, zima.

Jaké máte rád světlo?

Velice rád fotím v protisvětle, mám rád i boční světlo. Ale nejraději protisvětlo.

A co se týče denních dob?

Nejraději fotím ráno nebo v podvečer, kdy je světlo nízké. V zimě mám rád sněžení, na podzim déšť, v podstatě nečas. Znám spoustu kolegů, kteří říkají: „Nesvítí slunko, nefotím.“ To já opačně – když svítí slunce, nefotím (pokud nejde o téma, které mi třeba chybí). Ale jinak rád fotím ve špatných světelných podmínkách při vysoké citlivosti…

Jste na sebe přísný…

… no, ano… Snažím se, aby ty snímky měly nějakou atmosféru, aby to bylo vidět.

To byla hezká tečka. Děkuju za rozhovor a přeju mnoho úspěchů při vašich lovech beze zbraní.

(a.k.)