Úvodní stránka

Stalo se již tradicí, že našim čtenářům v předvánočním čase přinášíme něco pro radost. Letos je to opět v podobě příspěvku od výherce jedné z minulých fotografických soutěží LČR pana Michala Tušky, fotografa a milovníka přírody. Ať Vám jeho příspěvek zpříjemní adventní čas.

Prožívám malé deja vu. Stejně jako vloni sedím v malém studeném krytu v očekávání příchodu medvěda. Okolní hory jsou již také pokryté sněhem a vše se už s nástupem zimy nějak smířilo. Mé prsty jsem musel přesvědčit šálkem horkého čaje, ale nyní už se psaní na studené klávesnici nebrání. Dostatek klidu a času bych rád využil pro sepsání malého, již tradičního příspěvku, do prosincového čísla časopisu „Lesu zdar“ a zároveň tak pozdravil všechny milovníky lesa a přírody.

Pro začátek jsem si přečetl loňský článek, kde jsem se rozepsal o jednotlivých etapách roku fotografa přírody. Letos bych se spíše chtěl podělit o nejpěknější i nejsilnější zážitek mého fotografického roku. Prožil jsem ho sice ve slovenských horách, ale to snad nebude na závadu. Osobně bych se moc chtěl dožít situace, kdy mi stejný zážitek přinesou i naše hory. Z loňského článku i dnešního úvodu se dá předpokládat, že půjde o medvědy, kterým se intenzívně věnuji poslední roky.

Letošní rok byl k mé snaze pořídit pěkné snímky poměrně nepřející. I když jsem byl v přírodě docela často, chyběl mi obvykle kousek potřebného štěstí. Ani ne tak štěstí na zážitky, ale spíše štěstí k pořízení dobré fotky. Často se v klíčovém momentu něco zvrtlo. Dávno jsem si na podobné neúspěchy zvykl a to podstatné si naštěstí odnáším ve formě prožitku. Jednou mi však štěstí přálo plnou měrou a právě o tento zážitek se s vámi chci v konci roku podělit.

Před několika lety jsem, ve snaze najít vhodnou lokalitu k focení medvědů narazil v podhůří Nízkých Tater na medvědici s odrostlými mláďaty. Vše proběhlo v klidu a já, na hraně večerního světla, vyfotil svou první medvědici i s potomky. Celá lokalita byla velmi nadějná a pobytové znaky dávaly dobrou naději i na další medvědy. Shodou okolností jsem zde našel i možnosti ubytování a později i přítele. Věnoval jsem tomuto území hodně času a medvědy tu začal pozorovat častěji.

Medvědice před zazimováním opustila svá dvouletá mláďata, což se dalo dobře přečíst ze stop prvního sněhu. Byl to jasný signál, že v zimě v brlohu přijdou na svět další medvídci. Odrostci se drželi spolu, ale medvědice již do mrazů chodila sama.

Po zimním spánku jsem se hned, jak sníh dovolil vystoupat k hřebeni, pídil po stopách medvědice s mláďaty. Nic takového jsem však nevystopoval. Zima byla špatná, slabá a relativně teplá. To pro medvědí přírůstky není dobrá doba. Medvědi byli v častém pohybu a silný samec může být pro mladé velké nebezpečí. Až na začátku léta jsem opět uviděl tuto medvědici na loučce, ale žádné potomky zjevně neměla. Tato mladší samice vyzařuje klid a pohodu, jako by se usmívala. Právě pro tuhle vlastnost jsem si ji pojmenoval „Usměvavá“. Do konce roku jsem ji ještě párkrát zahlédl.

Další zima byla normální a hory ležely pod slušnou nadílkou sněhu, dlouho nepřístupné. Pár jarních pokusů na mé oblíbené lokalitě sice nabídlo pěkné zážitky i nové snímky medvědů a orlů skalních, ale má medvědice se dlouho neukázala. Několikrát jsem zahlédl její potomky z prvního setkání, kteří se ve čtvrtém roce života drželi stále spolu. Už jsem začal mít o Usměvavou obavy.

V létě se jednoho rána pod hřebenem objevila dvojice již dobře známých sourozenců. S malým odstupem přišla i Usměvavá. Byl to zvláštní zážitek, vidět je takto pohromadě, ve čtvrtém roce života sourozenců. Medvědice však tentokrát vypadala spíše ustaraně a ani její, jinak krásná a lesklá srst, nevypadala příliš zdravě. Bylo jasné, že ani v tomto roce nová medvíďata nevodí. Zůstávalo otázkou, zda je příčinou zdravotní stav, nebo také mohla o mladé přijít až po narození. První důvod bývá obvykle při postřelení nezodpovědným lovcem, čemuž by nasvědčoval i její celkový špatný stav. Druhý případ mají na svědomí obvykle silní medvědí samci a jejich přirozená autoregulace medvědí populace. Někdy to může byt i práce vlčí smečky. Po tomto letním setkání už jsem Usměvavou do konce roku nezahlédl.

Letošní rok přinesl opět několik pěkných setkání s medvědy, ale Usměvavou už jsem nepotkal, ani fotopast ji nezaznamenala. Zkoušel jsem fotografické štěstí i na nedaleké Velké Fatře, kde se z jara dá také potkat spousta zvěře. Ve většině případů jsem pobyt medvěda trefil dobře, ale na snímek to nebylo. I proto jsem se v létě opět vrátil na loučky pod hřeben k Usměvavé. Tři dny jsem byl zavřený v krytu a už to vypadalo na neúspěch. Poslední ráno, ještě za šera, zatáhl do houštiny mladý pár medvědích sourozenců, ne těch původních, čímž bylo po šanci na pěknou fotku. S nádherným východem slunce nad hlavním hřebenem jsem zaslechl šelest na přístupové pěšince ke krytu. Touto dobou chodí lovci a já už v duchu balil. Po zavětření loučky čerstvým pachem by další čekání bylo marné. O to víc mě potěšil medvědí hřbet sunoucí se rychle kolem krytu vysokou trávou přímo před můj objektiv. Krásná srst v raním teplém světle a známá tvář. Necelých deset metrů od krytu se mi do objektivu podívala Usměvavá! Mou radost lze jen stěží přiblížit. Zná můj pach a nijak velice si ho nespojuje s nebezpečím. To je patrné i z faktu, že ráno obvykle teče chladný vzduch přímo po přístupové pěšince, kudy medvědi přišli. Ostražitá je ale vždy. Rychlý a hladký pohyb jejího těla dává tušit její sílu. Pevný objektiv nedovolil zmenšit ohnisko pro celkový záběr a tak jsem sledoval v hledáčku vlastně jen portrét. Když jsem se podíval, přímo malým průhledem v krytu pod její hlavou se ve vysoké trávě motala dvě malá medvíďata. Má vysněná a již málem nečekaná situace se opravdu stala. Usměvavá mi přivedla ukázat své dva potomky a to nejen tak nějak mimochodem. Počkala si na nejkrásnější ráno a na loučce před objektivem v klidu zůstala neuvěřitelně dlouhou hodinu. Nevěděl jsem co dřív. Chvíli jsem fotil, chvíli natáčel. Nejraději bych z krytu vyšel a všechny pohladil. Obávám se však, že by to bylo asi za hranou medvědí tolerance. Už pro přítomnost mrňousků. Na tuto situaci jsem čekal dva a půl roku v mraze i vedru. Odměna byla dokonalá, i když medvíďata jen občas vyčnívala z vysoké trávy.

Tento velký zážitek však nezůstává jen v mé paměti, ale můžu se o něj podělit i množstvím fotografií. Pobyt v přírodě je úžasná relaxace a tak bych chtěl příspěvek u příležitosti konce roku zakončit přáním mnoha pěkných chvil strávených venku, na horách v lesích či u vody, pro všechny, kteří si této nádhery dovedou vážit.

Michal Tuška
www.michaltuska.cz