Červen – měsíc myslivosti

Datum publikace:

Tradice „Června – měsíce myslivosti“ má ve svém pomyslném rodném listě uveden rok vyhlášení 1959. Nejedná se tedy o tradici úplně mladou a tak se můžeme alespoň částečně poohlédnout o těch více než 50 let nazpět a zcela jistě je co hodnotit.
bazant-petr-z.jpg 

Významným počinem bylo v roce 1973 rozhodnutí doplnit k názvu „Června – měsíce myslivosti“ dovětek … „a ochrany přírody“. Myslivost je ve své široké škále činností především ochranou přírody, tedy péčí o přírodu a ochranou živočichů a širokého spektra rostlin, keřů a dřevin v přírodě se vyskytujících.

Pojetí „Června- měsíce myslivosti“ však bylo především v šedesátých letech a v podstatě až do roku 1989 bohužel do značné míry zpolitizováno. V červnu se konala víceméně povinná slavnostní shromáždění mysliveckých sdružení, na nichž se hodnotilo plnění závazků a odpracovaných brigádnických hodin při plnění volebních programů národní fronty, brigádnické hodiny odpracované pro místní JZD a lesní závody státních lesů. V žádném případě nemíním zlehčovat a bagatelizovat myslivci takto odpracovaných statisíce hodin ve prospěch budování různých objektů pro veřejnou sféru především na vesnicích a rovněž se nevysmívám statisícům odpracovaných brigádnických hodin ve prospěch zemědělských a lesnických subjektů, koneckonců jsem nemálo takových brigád i sám absolvoval. Tyto hodiny byly nakonec ve svém důsledku odpracovány ve prospěch přírody a v ní žijících živočichů.

Argumentovat a obhajovat myslivost množstvím odpracovaných brigádnických hodin ale dnes nestačí.

V poslední době musí myslivost čelit poměrně častým a intenzivním atakům ze strany, ze které by se to dalo očekávat zřejmě nejméně, ze strany ochrany přírody, konkrétně za strany tzv. ekologických aktivistů. Naskýtá se otázka, k čemu jsou tyto výpady dobré a komu prospívají, když podle prioritního zaměření jde oběma skupinám, tedy ekologům i myslivcům o totéž, tedy o ochranu přírody. Přestože skupina ekologických aktivistů je početně nevelká, je o to více halasná a bohužel se jí dostává nesrovnatelně většího slyšení v médiích všeho druhu. Za této situace nezbývá myslivcům než aby svojí činností a jednáním prokázali svoji pozitivní službu přírodě a rovněž zapracovali na svém odborném vědomí a svém chování na veřejnosti.

Prvních jedenáct let 21. století našeho letopočtu a zároveň třetího milénia je vhodnou příležitostí k tomu, abychom se zamýšleli i nad dalšími perspektivami naší myslivosti, zvěře a přírody. Jde o to, abychom uměli podložit věcnými argumenty opodstatněnost další existence myslivosti a pomohli tak řešit problémy, které před námi stojí. Přitom ale musíme vycházet z filosofie současné myslivosti, o které se však mluví stále velmi málo. Z celosvětového hlediska se nám situace myslivosti jeví samozřejmě velmi rozdílně. Ještě stále existují přírodní lovecká etnika, pro která je lov zvěře součástí jejich živobytí a základem jejich tradic a kultury, ale i u nich se situace rychle mění. Využívání moderních dopravních prostředků a výkonných loveckých zbraní je u „primitivních“ etnik dnes již samozřejmostí a je otázkou, jak dlouho se ještě udrží tradiční způsob života např. Inuitů, kteří v minulosti vždy žili ve shodě s přírodou. S neustálým nárůstem počtu obyvatel na naší planetě se zvyšují i prostorové nároky lidí. Klučí se lesy, vysušují se mokřady a provádějí se rekultivace, protože lidstvo potřebuje stále více půdy, pro svoje hospodářská zvířata a životní prostor zvěře se stále zmenšuje.

Dosavadní vývoj v Evropě ukazuje, že i vysoká hustota obyvatelstva, vysoký stupeň urbanizace a industrializace krajiny vůbec nemusí být překážkou pro úspěšný chov zvěře, pokud se přírodě zachoval ještě dostatek přírodě blízkých, především lesních biotopů.

V sousedních státech, např. Německo, Rakousko, se loví na jednotku plochy násobně více srnčí zvěře než u nás a v Rakousku dokonce i více jelení zvěře. Z tohoto konstatování je evidentní, že rozhodujícím parametrem stavu myslivosti je lidský faktor, tedy především myslivec, jeho morálka, etika a disciplína včetně povinnosti chránit prostředí před škodami zvěří. Je třeba si však uvědomit, že úroveň myslivosti je i taková, jaká je úroveň celé společnosti. Stejně jako v jiných zájmových skupinách koresponduje i s ekonomickou situací. Pokud je např. vysoká nezaměstnanost a všeobecně není úcta před zákonem související s nízkou vymahatelností práva, pak se nemůžeme divit, že také v myslivosti mnohde převažují špatné mezilidské vztahy s nedostatkem etiky, např. s cíleným lovem pro získání zvěřiny. Tyto negativní skutečnosti se však objevují ještě ve větší míře v dalších reformujících se státech východní Evropy.

V Evropě bohužel čím dál tím více narůstají rozpory s ochranou přírody, především nevládními organizacemi, která provádí velmi intenzivní protimyslivecký lobbing mezi nemysliveckou veřejností v médiích, ale i v orgánech EÚ. Přitom tyto různé ochranářské spolky a nadace zneužívají emoce a nevědomost hlavně městského obyvatelstva odtrženého od přírody, které se na přírodní děje dívá často velmi idealisticky. Takové reakce vedou až k tomu, že se část oněch ochranářských uskupení začíná chovat militantně, ničí myslivecká zařízení, hanobí myslivce jako vrahy, ohrožuje je dokonce i fyzicky a snaží se mařit různé myslivecké činnosti, jako jsou hony, výstavy apod.

U nás tyto protimyslivecké aktivity ještě nedosáhly rozměrů, jako v některých západoevropských zemích, ale bohužel neustále narůstají. Pro přežití myslivosti v 21. století a zachování všech druhů zvěře vyskytujících se v přírodě by bylo velmi účelné, aby myslivci a ochránci přírody začali spolu úzce spolupracovat a konečně nalezli společnou řeč. Aby se navzájem více respektovali, přestali se osočovat, aby ekologičtí aktivisté přestali prosazovat úzce vyhraněné subjektivní postoje a ochranu přírody v zájmu své profilace ideologizovat a idealizovat.

Ale i myslivci by měli více dbát na svou pověst, permanentně se odborně vzdělávat a nebát se vyloučit ze svých řad ty jedince, které svým neetickým nebo dokonce nelegálním konáním zhoršují vnímání myslivosti veřejností. Nelze mezi sebou trpět takové členy, kteří nemají potřebné ekologické vědomí, trpí nedůvodnou nenávisti vůči predátorům, snobskou trofejománií nebo loví jen proto, aby naplnili svoje mrazničky.

Je třeba však také otevřeně říci, že „medvědí“ službu přírodě činí nesmyslné byrokratické zákazy či příkazy nutící myslivce k protiprávnímu jednání. Mnohdy si přitom užívá tzv. „salámová“ taktika postupného ukrajování z myslivecké činnosti až po její úplnou likvidaci. Pro ekologické aktivisty je cílem dosáhnout „biologické rovnováhy“ bez myslivců, které by měly zcela nahradit velké šelmy plošně redukující spárkatou zvěř. Nechtějí však připustit, že to v kulturní, hustě obydlené krajině není možné.

Pokud by se zvěř myslivecky neobhospodařovala, buď by se přemnožila a začala páchat neúnosné škody a hynout na choroby, nebo by ji s největší pravděpodobností vystříleli pytláci. Rozhodujícím faktorem pro další existenci myslivosti je především člověk – myslivec. Více než kdy jindy je teď proto nutné věnovat větší pozornost výchově a odbornému vzdělávání celé myslivecké obce.

Současný myslivec musí mít především srdce pro přírodu a zvěř. Pokud ho nemá, je jen pouhým lovcem.

Ing. Josef Vlášek
Foto: Ing. Petr Zvolánek

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA kód