Úvodní stránka

Za dob Marie Terezie byla tato zvěř z důvodu narůstajících škod na zemědělsky obdělávaných pozemcích zavřena do obor a prakticky vyhubena. Tento stav, kdy bylo potkat „černého rytíře“ ve volné přírodě svátkem, se pomalu začal měnit po druhé světové válce, kdy stav finančních a materiálních prostředků pro opravu obor byl na bodě mrazu.  „Divočáci“ se pomalu ale jistě začali znovu vracet do našich lesů. Ještě od našich dědů a otců můžeme slýchávat historky, kdy ulovení „divočáka“ bylo událostí, kterou žil celý okres jestli ne kraj, a velikost skoleného kance narůstala souměrně s počtem lidí, kteří průběh tohoto lovu předávali dál.

V dnešní době už není výjimkou potkat se s touto zvěří i za bílého dne, a to nejen v lese, ale v době nouze především v zimním období také u našich obydlí, jak si pochutnává na různých zbytcích potravy. Jakožto všežravec nepohrdne prase divoké obilím či kořenovou zeleninou, ale má také velice rádo maso a kosti.

Za normálního stavu černá žije v tlupách, kdy bachyně vodí svá selata. V některých případech tvoří tlupu i více bachyní se selaty a lončáky. Staří kňouři žijí jednotlivě. Chrutí by mělo za obvyklých podmínek probíhat od listopadu do ledna, kdy vodící bachyně svoje potomky (bachyňky) nepřipustí do chrutí a tím zajišťuje, aby nezabřezly a tím pádem nerodily slabá a „podražená“ selata. Bachyně se oselí v březnu až květnu. Před oselením většinou bachyně odežene od svojí tlupy loňská selata kňourky (lončáky), kteří potom tvoří samostatnou skupinu. Bachyňky (lončačky) zůstávají v tlupě s bachyní.

V současnosti je tato harmonie narušena a černá se chruje prakticky po celý rok. To má za následek, že zabřeznou i jedno až dvouleté bachyňky (jsou i případy zabřeznutí selat do jednoho roku věku), které potom rodí mladé v období, kdy je nevlídné počasí a nedostatek potravy. Tato selata, i když přežijí zimu, stejně již nikdy nenaberou takovou kondici a váhu, aby byla nositeli kvalitního genu pro další generaci. Pamětníci uvádí, že dříve v Lužických horách nebyl problém ulovit lončáka o váze až 80 kg a sele dosahující až k 50 kg, o kňourech a bachyních nemluvě. Dnes jsme rádi za lončáka o hmotnosti 50 kg. To, že se černá páří celý rok, má velký podíl na jejich současném přemnožení a v tomto důsledku i nedostatek přirozené potravy, jako jsou různá semena lesních dřevin (buk, dub), ale i různé kořínky rostlin a v neposlední řadě i živočišná složka jejich jídelníčku, jako jsou hlodavci, brouci a jiní živočichové žijící v lesích, polích a na pastvinách. V tomto období, kdy les poskytuje málo potravy, tlupa ale i jednotlivci vyráží s přicházející nocí na pole a louky ukojit svůj hlad. Zde místním zemědělcům způsobují nemalé škody na plodinách a pastvě pro dobytek. Odlov v polích je velice náročný, protože divočáci nemají potřebu z lánu kukuřice případně jiných plodin, které se u nás pěstují, vycházet. Poskytuje jim bezpečný kryt a dostatek potravy až do žní. Při nich často vidíme, jak před žacím strojem vybíhá vláček i několika desítek „štětináčů“. Po tomto období přichází čas, kdy nejeden myslivec vyráží za jasných úplňkových nocí ke strništi nebo louce s očekáváním, že on bude mít to štěstí a že se ve stěně lesa objeví rozmazaný černý flíček, který značí příchod tohoto tajemného tvora.

Závěrem bych chtěl říci, že „černá zvěř“ je zvěří krásnou, houževnatou a tajemnou, která je pro nejednoho myslivce, fotografa i laika z řad široké veřejnosti úžasnou zvěří, která patřila a patří do našich lesů. Ale i její stav se musí udržovat v takové míře, aby jedinci, kteří zakládají další generaci, byli správnými nositeli genů, které právě v sobě skrývají přednosti a jedinečnost těchto tvorů.

David Ruth
LS Rumburk