Úvodní stránka

Mnoho věcí každodenní potřeby má bezpochyby svůj původ v lese. Na prvním místě každého pochopitelně napadnou výrobky zhotovené ze dřeva, o kterých se právem rádo říkává, že člověka provázejí od narození až do smrti. Toto rčení není zpochybnitelné ani v dnešní moderní době. Ale dříve nešlo jenom o dřevo, mimo jiné se z lesa těžily některé produkty, které dnes průmyslově vyrábí chemické továrny. Před více jak sto padesáti lety se jeden druh zvláštního „průmyslu“ provozoval přímo v lese. Bylo to smolařství, o kterém toho již dnes mnoho nevíme.

Základním výrobním prostředkem byla u tohoto starodávného svobodného řemesla smolná, jinak řečeno kolomaznická pec. Pece stály povětšinou uprostřed lesů, měly tvar v podobě komolého kužele a byly stavěny z cihel s vnější a vnitřní komorou. Ideálním základem pro pec byla skála, nebo velký kámen, který se upravil do mísovitého tvaru se sběrným kanálem. Vnitřní komora pece měla kruhovitou základnu, kolem které se topilo. Do vnitřního kotle se naházely smolné větve, borové pařezy a smola sesbíraná z poraněných kmenů. V plášti kolem pece se rozdělal oheň, přičemž teplem uvolněná pryskyřice odtékala z vnitřku prostředním otvorem a chytala se do jam.

Nejprve tekla z pece pryskyřice jasně medové barvy, která na vzduchu rychle tuhla. Ta se dále lila do jámy vysypané čistým říčním pískem. Z tohoto prvního produktu se ještě dále vyrábělo muzikantské kolofonium, něco málo si koupili řezníci na kalafunu, většina se ale spotřebovala jako smola bednářská. Z pryskyřice a zaječího sádla se v lidovém léčitelství dělala oblíbená mast na hnisavé rány. Pak šel z pece „opar“, což byla olejovitá, jako voda průhledná tekutina, která se chytala do skleněných baněk a smolaři ji prodávali do lékáren, kde se dala koupit pod latinským názvem „terpentinum“. Šlo tedy o terpentinový olej, který se tehdy v lékařství velice hojně využíval. Po oparu dávala pec smolu ševcovskou a naposled vytékala mazlavá, silně sazemi zčernalá tekutina, smolaři zvaná „pot“. Pot se ředila olejem a pod jménem „kolomaz“ se používala k mazání vozů. Kolomaz rozváželi po vsích kolomazníci na trakačích.

borovice vhodná k těžbě pryskyřice

borovice poškozená těžbou pryskyřice

lesní cesta zvaná Kolomaznice, v blízkosti bývala pec na výrobu kolomazi

Již tehdy lesníci poznali, že smolárny jsou lesu ke škodě. Smolař platil za jedno naplnění pece 8 až 10 tolarů, za další 4 – 5 tolarů spotřeboval při každém pálení palivového dřeva a čím ve skutečnosti naplnil pec – to mělo cenu mnohonásobnou. Veliké škody působili smolaři lesu dobýváním pryskyřice ze stojících jehličnatých stromů. Za tím účelem chodili po lese s dlouhými ostrými železnými háky „smoláky“ a ke konci dubna natrhávali, jak vysoko dosáhli stromům kůru i s lýkem až ke kořenům. V květnu a červnu se ze stromů řinula míza, která se v podletí měnila na pryskyřici. Pryskyřici smolaři v září oškrabovali a nosili do pecí. Nejvíce smoly dávala borovice a smrk, méně a ne příliš kvalitní měl pryskyřici modřín, málo „tekla“ jedle. Takto dlouhodobě poškozované lesy trpěly sníženým přírůstem. Dříví, které v těžbě mělo být zpeněženo jako stavební, bylo napadené dřevokaznými houbami a muselo se nakonec prodávat ve ztrátě jako dříví palivové. Lesníci si proto vynutili, že smoláci mohli trhat kůru pouze v porostech, které se ten rok v zimě mýtili a za trpění smoláckého řemesla musel smolař platit za každý soudek nasbírané pryskyřice odvody do tzv. „vrchnostenského důchodu“. Po zavedení těchto opatření postupně jeden smolař po druhém zanechávali své činnosti, protože se jim jejich řemeslo přestalo vyplácet. Definitivním koncem smolařů pak byla druhá polovina 19. století a začátek 20. století, tedy doba průmyslové revoluce, ve které produkty smolařů zcela nahradily lacinější a kvalitnější tovární výrobky.

Před dvě stě lety byl smolař běžné lesnické řemeslo, podobně jako uhlíř, který v milířích pálil dřevěné uhlí. Dnes nám po smolařích zůstalo pouze několik pořekadel, které běžně v řeči užíváme, aniž bychom si uvědomili, kdo to vlastně ve skutečnosti smolař byl. Smolnou pec najdeme i ve znacích některých obcí (obec Radňoves, revír Osová LS Náměšť nad Oslavou). Na kolomaznické řemeslo nás může také upozornit místní lidový název některých lesních oddělení, jako např. Na Smolném vrchu, U Smolárny, nebo V Kolomazině. A jdete-li někde v lesích a náhodou objevíte v terénu zřetelný kruhový val porostlý trávou a ostružiním, nebo ve skále vytesanou kamennou mísu s otvorem, tak si můžete být téměř jistí, že tam dříve stála smolná pec. Jednu takovou zachovalou mísu najdete západně od obce Zahrádka na revíru Pozďatín (LS Náměšť nad Oslavou).

Ivo Mühlhansl, revírník,
LS Náměšť nad Oslavou