Úvodní stránka

Lesy v oblasti Hodonína se nacházejí v nadmořské výšce 165-190 m nad m. a spadají do Ratíškovické pahorkatiny v oblasti Dyjsko-moravské pahorkatiny. Reliéf je zde plochý, mírně zvlněný, v detailu členěný jen velmi nízkými dunami a mezi-dunovými depresemi. Geologické podloží tvoří terciérní jíly nebo štěrkopísky, říční terasy s polickými a psamitickými bazickými sedimenty, na něž byla v holocénu naváta vrstva křemenitých písků. Oblast je zařazena do teplé až suché klimatické oblasti, kterou pokrývají smíšené listnaté lesy. Dominantním typem vegetace jsou panonské teplomilné doubravy na písku s převládajícím lesním typem 1S3.

Historický vývoj hospodářské úpravy a lesnického obhospodařování lesů v „Hodonínské dúbravě“ První zařízení hodonínských lesů je datováno v roce 1761, provedli ho Antonín Oppitz a František Flameck. Následné zařízení bylo provedeno v roce 1811 a zavedlo pro veškeré hodonínské lesy hospodářskou skupinu nízkého lesa s obmýtím 28 let. Byl to osudný krok, protože zde začaly vznikat rozsáhlé holiny, které byly vlivem sucha, ponrav a tlaku zvěře velice obtížně zalesnitelné. Sotva uplynulo první obmýtí, zjistilo se, že je velmi nízké, zvláště pro tvrdé dřeviny, a byla snaha si vypomáhat zakládáním menších obnovních prvků. Zařízení z roku 1851 již z výše uvedených důvodů stanovuje obmýtí 36 let a roku 1864 ho navyšuje na 40 let. Zařízení z roku 1907 vyhotovené panem Vodičkou stanovuje jasný cíl, a to převést během následujících 80-ti let les nízký na les vysoký a zvýšení obmýtí u pařezin na 40 let a kmenovin na 100 let (pařezina neboli výmladkový způsob hospodaření využívá k obnově lesních porostů schopnost některých dřevin vytvářet pařezové a kořenové výmladky). V současné době je v oblasti „Hodonínské Dúbravy“ cca 200 ha těchto původních pařezin, ve kterých je s ohledem na jejich špatný zdravotní stav nutné začít neodkladně s obnovou. Zde ovšem podnik Lesy ČR naráží na střet zájmů s orgánem ochrany přírody, která od 1. 4. 2014 vyhlásila část této oblasti národní přírodní památkou o výměře 776 ha a požaduje v ní navýšit obmýtí u dubu až na 160 let.

Vývoj hospodářského stavu lesa Les Dúbrava zaujímal asi 4 000 ha. Ještě počátkem 19. století byl porostlý duby až 400 let starými. Když byl roku 1787 les osvobozen od pastvy dobytka, začal kolem něj nadlesní Martin Kogel zřizovat plot a tím byl les vlastně přeměněn na oboru. Ta pak sloužila k chovu jelení zvěře pro císařskou honitbu. Poněvadž však oplocení vyžadovalo značné množství dubových kmenů a nemalé finanční náklady, byla provedena jen část oplocení a ostatní hranice byly zajištěny hlubokými příkopy, které zároveň sloužily jako zábrany proti pasení dobytka a krádežím dřeva.

Jak již bylo řečeno, od roku 1811 začaly vznikat vlivem těžby rozsáhlé, těžce zalesnitelné holiny, na kterých se začalo přecházet z obnovy pomocí pařezové výmladnosti na obnovu umělou. Místo dubu se přešlo k pěstění borovice lesní, která lépe snášela škody suchem, mrazem, okusem zvěře a dobytka. V roce 1844 nechal vedoucí lesní hospodář Heinisch provést první lesní kulturu tzv. polařením, a to kulturu borovice lesní s brambory sázenými mezi řádky. Roku 1851 uvádí lesní Heinisch, že tato kultura přečkala nepříhodné klimatické výkyvy a že byla lepší, než z plné sadby. Když se poznaly blahodárné účinky tzv. polaření v tomto suchém kraji, začalo se toto provádět systematicky, oboráváním volskými potahy.

Do roku 1906 se hospodařilo hospodářstvím pařezinovým a veškeré umělé zalesňování směřovalo k zalesnění rozsáhlých holin a doplnění prořídlých pařezin. Doplňování pařezin se dělo tak, že pařezina ihned po setnutí byla přeorána a do brázd vysety žaludy. Tyto plošky však trpěly velice okusem zvěře (hlavně divokým králíkem) a také již v této době jsou mapovány nemalé ztráty na zalesnění způsobené žírem ponravy chrousta obecného a maďálového. A tu opět roku 1911 přišel neblahý příkaz z Vídně (podobně jako v roce 1811), ve kterém nařídil inspekční úředník, aby se v pařezinách kácelo pilou a ne sekerou. Následkem toho mnoho pařezů nevymladilo, pařeziny ještě více prořídly a holiny se zvětšovaly. Další negativní vliv měl na vývoj lesa lesní personál, který v „Doubravě“ působil od roku 1911 až do konce I. světové války. Byli to lesní hospodáři, kteří pocházeli z alpských zemí a neznalí místních podmínek zde prováděli rozsáhlé na sebe navazující i více než 60 ha holiny.

V takto neutěšeném stavu připadly lesy po válce do majetku Československé republiky. Aby se mohl řešit tento letitý problém, začaly se tyto holiny pronajímat obyvatelům na dobu 2-5 let. Nájemce vykopal pařezy, překopal plochu a první rok ji celou užil k pěstování brambor. Druhý rok se vysázely do řad vzdálených od sebe 1,20 m žaludy (3 – 4 q na ha) a každé 3 m byla přidávána 2letá bříza ke zvýšení ochrany mladého dubového porostu před mrazem. V takto založených kulturách směl nájemce vysázet jen jednu řadu brambor a následně po dobu čtyř let ji musel okopávat.

Tímto způsobem se v „Dúbravě“ hospodařilo až do konce II. Světové války, kdy následně začíná kolem roku 1956 éra těžké mechanizace s celoplošnými přípravami půdy, klučením pařezů a jejich následné ukládání do valů, které jsou v porostech patrné také doposud. Tento způsob obnovy lesních porostů pokračoval až do roku 1999, kdy se postupně začalo přecházet na pruhovou přípravu půdy (disková fréza, popř. oddrnovací pluh) s následnou řádkovou síjí dubu letního (slavonského), popř. jamkovou nebo štěrbinovou sadbou.

Pavel Navrátil
revírník, LS Strážnice