Úvodní stránka

Revír Senožaty se nachází v oblasti Lesní správy Ledeč nad Sázavou západně až severozápadně od města Humpolec. Revírem protéká mezi prudkými zalesněnými svahy řeka Želivka. Většinu majetku historicky vlastnil velkostatek Želiv, který patřil klášteru řádu premonstrátů.

Počátky umělého zalesňování spadají do doby kolem roku 1785-1791. Počátkem 19. století byla praxe taková, že přirozeným náletem se zmlazovala jedle a buk, částečně i smrk. Uměle se zalesňoval modřín, borovice a smrk. Pro umělou obnovu se používala převážně síje. Těžební postup byl doporučován převážně od severu k jihu a šířka holé seče neměla překročit 100 kroků. Šířka holé seče a směr obnovy byl doporučován z důvodu přirozené obnovy. Semena byla jižním a západním větrem lépe rozšiřována a dolet těchto semen byl dostatečný do vzdálenosti 100 kroků. Přesto bylo doporučováno vytěžené paseky osít semenem z důvodu rovnoměrného zmlazení. Zalesňovalo se převážně síjí. Mezi řádky se měla sít bříza pro zastínění a v příhodné době se odstranit. Na prudkých svazích byla doporučována sadba z toho důvodu, že semeno bylo často odplavováno. Sazenice pro umělou obnovu byly získávány z náletů. Školky byly doporučovány pouze pro některé druhy stromů (dub,javor,lípa,akát,jasan). Koncem 40. let 19. století se upouští od pěstování borovice a nadále se zalesňuje výlučně smrkem. Vylepšování se provádělo převážně sadbou. Od roku 1870 začala sadba převažovat.

Zařizovací elaborát z roku 1904 doporučoval těžební směr obecně od severovýchodu k jihozápadu. Hospodařit se mělo holou sečí. Byla zavedena hospodářská skupina výlučného hospodaření (dnešní les ochranný), do níž byly zařazeny příkré skalnaté stráně kolem Želivky, kde se mělo těžit dle potřeby buď v úzkých pruzích, nebo výběrem dospělejších stromů. K vypěstování kvalitních sazenic se v blízkosti holin zřizovaly lesní školky (semeniště), které se měly po jednom nebo dvojím vypěstování sadby přeložit jinam. Na majetku byl zaveden dvouletý pasečný klid. V roce 1914 bylo v oblasti Senožat navrhováno zalesnění v počtu 6 500-6 900ks sazenic na 1ha, v oblasti Kletečná 10 000ka sazenic/1ha.

Nové nařízení vypracované v letech 1935-1937 požadovalo nadále hospodařit úzkými pasekami a jen případ od případu se mělo hospodařit výběrně. V některých případech však stále převažovala přirozená obnova lesa. V umělé obnově se začal vysazovat smrk v počtu 10 000ks/ha. Potřebné semeno pro obnovu lesa měli sbírat myslivci a hajní, případně nádeníci za mzdu. Do poloviny 19. století převládalo semeno vlastní, později bylo nakupováno z luštíren a původ tohoto osiva není známý.

Z činitelů poškozujících kultury jsou uváděny suchá a horká léta a dále pozdní mrazy škodící na buku a jedli. Kolem roku 1919 trpěly kultury v oblasti Kletečné václavkou. Z hmyzích škůdců působil značné škody klikoroh. V polovině 19. století bylo nařizováno vyžínat v kulturách trávu (v plnosíjích vytrhávat), protože utlačuje smrk a v zimě se pod ní zdržují myši a škodí kulturám. Ještě počátkem 20. století vznikaly škody pastvou dobytka, neboť lesním zřízencům byla pastva v pasekách povolována. Značné škody vznikaly též hrabáním steliva. Do roku 1878 prodej steliva tvořil část příjmů z lesa, po tomto roce bylo hrabání zakázáno, ale krádeže steliva trvaly až do 20. století.

Jaromír Cihlář