Úvodní stránka

Povodně jsou nyní častým námětem. Když dočasně výrazně stoupne voda v řece nebo potoce, mluvíme o povodni. Ke zvýšení průtoků v tocích a následnému zaplavování pozemků v říční nivě docházelo dříve dosti pravidelně v období jarního tání a také v období přívalových či trvalých dešťů. Povodně jsou přirozeným jevem, malé přicházejí častěji, velké méně často. Neustále se diskutuje o příčině povodní, názory kolísají od zásadního vlivu člověka na vývoj klimatu až po čistě přírodní podstatu změn zejména v závislosti na slunečním cyklu.

Trocha historie

Po době ledové se výrazné záplavy objevují až v raném středověku, jejich příčinou bylo odlesnění zejména horských oblastí.

Před tisíci lety bylo území naší republiky pokryto z 90 % přirozenými lesy, dnes lesy zaujímají asi 30 % plochy. Nelze ale mluvit o trvalém odlesňování české krajiny. Bylo zjištěno, že od roku 1938, kdy byly naposledy pořádně katalogizovány naše země, přibylo více než 30 % zalesněných ploch  a ve srovnání s lety 1914 -1917 se zvýšilo  zalesnění téměř o 50 %.

V souvislosti s výše uvedenými ději  počala být zhruba od 12. století niva pravidelně zaplavována a zanášena naplavenou hlínou, protože voda rychleji proudila z horní části povodí dolů. Vznikaly ploché údolní nivy, jak je známe dnes. První problémy se záplavami vytlačily velká sídla dále od řeky na vyvýšená místa. Lidé se však postupně naučili hospodařit a žít s řekou v úzkém sepětí.

Vztah člověka k řece a vodě se změnil hlavně v posledním století. Lidé začali řeku přetvářet, zkracovat a prohlubovat její dolní tok, upravovat její břehy, aby získali úrodná pole, zabránili záplavám a ochránili plodiny před zatopením. Člověk se domníval, že vodu zcela ovládl a vrátil se k řece. Postavil domy, silnice, továrny v záplavovém území. Po 2. světové válce bylo rozoráno tisíce hektarů údolních luk, odvodněno mnoho mokřadů, neuváženě regulována většina řek. Hladina podzemní vody poklesla místy až o metr. Odvodněním luk, polí a lesů se zrychlil rozklad organických látek v půdě, čímž se snížila schopnost půdy zadržovat vodu a urychlil se odtok srážkových vod z krajiny. Přestalo se hnojit chlévskou mrvou, a tím dodávat do půdy látky zlepšující půdní strukturu. Začala se používat těžká zemědělská mechanizace, která utužuje půdu, a tím zhoršuje její schopnost zadržovat vodu. Voda byla rychleji odváděna do dolního toku a zde se častěji a na delší dobu vylévala do nivy. Narůstaly povodňové škody, stačí připomenout povodně v letech 1997, 2002, 2010.

Kdo se stará o toky v povodí

O vodní toky se starají správci toků. Jsou to organizace, které mají podle zákona povinnost pečovat o vodní toky a jejich blízké okolí včetně břehových porostů. Správci toků navrhují příslušným orgánům státní správy, aby uložily vlastníkům nemovitostí ve vodním toku nebo v zátopovém území provést opatření na ochranu před povodněmi. Správcem větších vodohospodářsky významných toků a staveb jsou státní podniky Povodí. Správcem vodních toků v lesích jsou Lesy České republiky, s.p., správcem drobných toků v zemědělské krajině je Zemědělská vodohospodářská správa , která se z větší části nyní integruje do Správy toků státního podniku Lesy ČR. Malá část drobných vodních toků je spravována obcemi.

Činnost státního podniku Lesy ČR je zaměřena na preventivní opatření a zejména na výstavbu a rekonstrukci objektů hrazení bystřin v oblastech zasažených povodněmi. Opatření jsou realizována převážně za účelem vytvoření retenčních prostorů pro zachycení splavenin, stabilizace podélného sklonu toků příčnými objekty a zajištění protipovodňové ochrany zvýšením propustnosti koryt vodních toků. V rámci Programu 2000 jsou podporovány ohrožené druhy organismů s vazbou na vodní prostředí, provádí se likvidace invazních nepůvodních druhů rostlin, jsou obnovovány a čištěny studánky, zřizovány altány plnící funkci odpočívadel i informační tabule.

Nevěřme všemu

Tak, jak je vyvoláván dojem, že česká krajina se stále odlesňuje (starší čtenáři si vzpomenou, že mnohá místa během jejich života zarostla křovím, tam, kde byla zanedbaná opuštěná louka, je vzrostlý les, na nepoužívaných polních cestách rostou padesátileté stromy), tak také existují další zvěstované „pravdy“.

Jehličnatý les zadržuje údajně daleko méně vody než listnatý. V jehličnatém lese zjistíte, že tam například roztaje sníh nejméně o měsíc později než v prosvětleném a bezlistém listnatém lese. Že smrkový a jehličnatý les vůbec je stále i v létě chladný a vlhký a že dokáže při dešti na svých jehličkách zadržet daleko více vody než listí. Stačí si spočítat povrchovou plochu jehličí, případně listů, na kterou voda dopadne, a dobu, než prosákne až na zem a postavit se v dešti pod smrk.  

Dalším takovým mýtem je, že příčinou povodní je narovnání a vybetonování řek. Většina řek, hlavně malé potoky a horské říčky, které způsobily potopu minulých dní, není zabetonována a v krajině je „narovnali“ naši předci už před staletími. Na místní povodně to nemělo 300 let žádný vliv.

A jak budeme žít s povodněmi?

Budeme si muset zvyknout. Období zvýšených dešťových srážek jsou zaznamenána v historii a nejde o nic mimořádného. Nelze technicky zabránit, aby povodeň nevznikla, dojde-li k rychlému tání velkého množství sněhu, když spadnou přívalové srážky, nebo budou-li srážky dlouhodobé. Krajina není schopna tuto vodu zadržet a není to vinou špatného hospodaření v lese nebo na poli. Je samozřejmě nutné dělat i zdánlivé drobnosti, které mohou pomoci, tak jako je děláme na začátku cesty vody krajinou v Lesích ČR. Staráme se o potůčky, potoky a říčky, snažíme se, aby při povodni nebrala voda sebou všechno, co jí přijde do cesty. Nejrozumnější je jít vodě z cesty a pustit ji tam, kde napáchá nejméně škod.

foto: Kamenné stupně na Olešnici pod jejím prameništěm