Úvodní stránka

Desetiletí působení kyselých dešťů ovlivnilo zdravotní stav lesů a snížilo obsah živin v půdě. Mezi nedostatkové prvky patří zejména hořčík, který je základním kamenem zeleného barviva – chlorofylu. Ten je nezbytnou podmínkou pro fotosyntézu. Dřeviny proto žloutnou a postupně chřadnou. Jednou z možností, jak tento prvek dostat zpět do lesů, je vápnění lesů drceným kamenem – vápnitým dolomitem, který tento prvek obsahuje ve zvýšeném množství.

Ve větším rozsahu začalo být vápnění uplatňováno v 70. a 80. letech 20. století zvláště v severní Evropě jako prostředek zabraňující okyselování lesních půd.

K tomuto postupu se přidala i Česká republika. V letech 1978 až 1991 bylo v ČR vápněno zhruba 80 000 hektarů lesů, z toho zhruba 62 000 hektarů v Krušných horách.

Po přestávce v 90. letech minulého století se novým impulsem pro vápnění lesních porostů stalo opakovaně a plošně se projevující žloutnutí a chřadnutí smrkových porostů v Krušných a Orlických horách na přelomu milénia. V letech 2000 až 2010 bylo povápněno více než 39 000 hektarů lesů, z toho v Krušných horách více než 30 000 hektarů.

Pravidelná péče

Výběr ploch pro vápnění je v současné době určen metodikou, která přihlíží kromě zdravotního stavu porostů také k typologickým podkladům, výživě dřevin stanovené na základě chemických analýz půdy a jehličí, i k výskytu chráněných území. Všechny lokality vybrané pro vápnění jsou schvalovány orgány ochrany přírody. Vápnění se provádí prakticky výhradně letecky, a to plošníky nebo vrtulníky. Výhodou je možnost rovnoměrné aplikace na poměrně rozsáhlém území.

Lesy na vápnění reagují kladně – rozdíl mezi vápněnými a nevápněnými porosty je patrný i po řadě let, dokud kyselé deště opět živiny nevyplaví. Protože ale Lesy České republiky chtěly mít jasno i o vlivu vápnění na živočichy v půdě, zadaly Mendelově univerzitě v Brně výzkumný projekt, který tento vliv zkoumal. A výsledky byly překvapivě příznivé.

Dobré podmínky i pro živočichy

Například žížalovití, jako významná složka půdních procesů, obtížně přežívají v kyselých půdách a zvláště citlivé se jeví takzvané hlubinné druhy. Obecně je počet druhů žížal omezen v půdách přirozeně kyselých, kde je současně ovlivněna plodnost u žížal. Naopak vápnění působí nárůst žížal ve svrchních částech půdy. Regenerace půdy po vápnění je dávána do souvislosti s nárůstem aktivity žížal. Vápněním se současně zvyšuje i množství mikroorganizmů, což také zlepšuje žížalám potravní nabídku. Žížaly jsou pak při zvýšené hustotě schopny přeměnit vrstvu typického smrkového opadu na kvalitní humus a zvyšují tím úrodnost půd a rychlejší odrůstání rostlin.

Stejně jako na žížaly a mikroorganizmy má vápnění příznivý vliv například na mnohonožky, stejnonožce, pancířníky a další půdní organizmy, které se v extrémně kyselých půdách necítí dobře.

Ukazuje se tak, že vápnění prováděné pro zlepšení zdravotního stavu lesů v České republice nepůsobí rozvrat přírodních společenstev, ale naopak, kromě příznivého vlivu na lesy podporuje i život v postižených půdách.