Úvodní stránka

Za větrolamy pokládáme úzké pásy lesa, zakládané pro lepší hospodaření s vodou v půdě, pro vytvoření lepšího přízemního klimatu a k ochraně půdy před větrnou erozí. Mají své oprávnění především v rovinatých a větrům otevřených polohách, zejména v silně změněné zemědělské krajině, ohrožené odvíváním půdy. V takovém území plní rovněž další důležité funkce – krajinotvornou a ekologicko-stabilizační.

Ačkoli myšlenka větrolamů existuje již po desetiletí, praxe zakládání větrolamů s přidanou hodnotou je stále poměrně nová. Todd Leuty, specialista na agrolesnictví z ministerstva zemědělství kanadské provincie Ontario (OMAFRA – Ontario Ministry of Agriculture, Food and Rural Affairs) vysvětluje, že větrolamy jsou možná jedním z největších nástrojů, který mohou zemědělci využívat k ochraně půdy.

Existuje mnoho faktorů, které ovlivňují erozi půdy, včetně větru, povrchového odtoku, topografie a přítomnosti vegetační krytu. Dobře založený větrolam, když je správně udržován, poskytuje nejen ochranu pro půdu, ale také pro pěstované plodiny, drobnou zvěř a živočichy. Přesto, že větrolamy vyžadují malé investice času a financí, výhody jsou ekonomicky a ekologicky významné.

Prvotní rolí větrolamů je snižovat rychlost větru, zvláště při povrchu půdy. Ačkoli jsou větrolamy nejužitečnější na jaře a na konci léta, když nově vyseté plodiny zakořeňují v obdělané půdě, poskytují cennou ochranu celoročně, dokonce i v zimních měsících.

Větrolamy na jižní Moravě

V Jihomoravském kraji je nejhustší síť větrolamů v zemědělsky využívané krajině Dyjsko – svrateckého úvalu a Dolnomoravského úvalu v okresech Břeclav, Znojmo a Hodonín. Lze je však nalézt i v dalších částech kraje. Celková výměra větrolamů na jižní Moravě je přibližně 1 200 ha. Mnoho z nás si jistě vybavuje tyto specifické lesní porosty z jízdy po dálnici D2 z Brna do Bratislavy, nebo z jízdy po silnici na trase Brno – Mikulov – Vídeň, případně z jízdy po silnici na trase Brno – Znojmo – Vídeň.

Historie zakládání větrolamů v Jihomoravském kraji;
současné problémy větrolamové sítě

Větrolamy byly vysazovány převážně v padesátých letech minulého století. Snahou bylo řešit problémy s větrnou erozí, která sužovala krajinu a obyvatelstvo již několik století a která nabyla na rozsahu rozoráváním mezí a scelováním polí. Zakladatelé větrolamů však neměli zkušenosti. Jednalo se o ojedinělý projekt, který neměl svým rozsahem obdobu ve srovnatelných podmínkách. Proto vznikly nejrůznější směsi dřevin, stromů i keřů domácí i nepůvodní provenience. Předpokládaný záměr s trvalou funkcí větrolamů byl tedy narušen volbou nevhodných dřevin při jejich zakládání. Byla zde zřejmá snaha dosáhnout prostřednictvím rychle rostoucích dřevin co nejdříve požadovaného pozitivního účinku větrolamů. Nyní se ukazuje, že řada větrolamů dosáhla hranice své životnosti, rozpadají se a přestávají plnit půdoochrannou a krajinotvornou funkci. Jedná se zejména o větrolamy, kde základní kostru tvoří měkké listnaté dřeviny a některé introdukované dřeviny, zejména javor jasanolistý (Acer negundo).

Již v minulosti docházelo v 6 až 25 m, ojediněle 50 m širokých větrolamech k různým problémům. Na štěrkopískových terasách Znojemska, hlavně v úzkých větrolamech, k odumírání topolů. V řadě případů zůstalo pouze keřové patro. Ztrátou výškové členitosti byla tedy značně snížena jejich funkce.

Jiná situace nastává na stanovištích živné řady s mírným sprašovým překryvem. Zde topoly ve směsích i v monokulturách dospívaly do mýtní zralosti. Ve směsích to mělo za následek předrůstání topolů a vyklánění z přímého růstu. Vlivem mezidruhové konkurence v korunách došlo k potlačení druhově vhodnějších listnatých dřevin (dub, jilm, jasan). Postup v případě životaschopnosti potlačované etáže bude řešen okamžitou redukcí topolů v rámci výchovného zásahu. Tyto zásahy se ale v minulosti prováděly ve velmi malé míře, takže docházelo ke spontánnímu usychání přestárlých topolů. Mnoho větrolamů odumíralo i z důvodu poškození velkoplošným, letecky prováděným ošetřováním zemědělských kultur.

Větrolamy a zájmy zemědělské prvovýroby

Postoj zemědělců k větrolamům byl v minulosti převážně negativní. Docházelo k ořezům větví v okrajích větrolamů, v mnohých případech ke snižování šířky větrolamů při orbě. Objevovaly se také požadavky na zrušení větrolamů. Na druhou stranu byly zaznamenány i žádosti o vypracování projektů k založení nových větrolamů, většinou vyvolané škodami působenými větrnou erozí na zemědělských kulturách. Nová výsadba větrolamů však narážela na množství překážek. Například na složité vlastnické vztahy, které komplikují výsadbu nových větrolamů. Často se majetkové poměry mění již po několika metrech. Z těchto důvodů se v současnosti pro zakládání větrolamů využívá státní půda. A v rámci komplexních pozemkových úprav se též plánuje vytvoření optimální větrolamové sítě, která by měla zajistit co nejlepší protierozní ochranu v dané oblasti.

Současné obnovy větrolamů – šance pro krajinu jižní Moravy

V roce 2007 se Lesům ČR naskytla možnost získat prostředky na obnovu větrolamů z evropských fondů, konkrétně z Operačního programu Životní prostředí. Z tohoto operačního programu bylo možné hradit všechny činnosti a technologie, které jsou spojeny s náročnou a nákladnou obnovou větrolamů.

Pro pilotní projekt byly vybrány větrolamy v nejhorším stavu. Cílem projektu byla obnova a údržba větrolamů ve třech letech se zaměřením na změnu druhové skladby tak, aby se zvýšila jejich životnost. Místo území realizace leží v Dyjsko – svrateckém úvalu, oblast tvoří téměř výhradně zemědělsky obhospodařovaná pole. Celé území je silně odlesněné. Převládají západní a severozápadní větry. Jedná se o území teplé oblasti s mírnou zimou, kde 15 % větrů způsobuje v době odkrytí půdy silnou větrnou erozi a vysoušení půdy. V některých částech území se dříve nacházely rozsáhlé plochy vinic, které byly po 2. světové válce odchodem původního obyvatelstva a následným způsobem hospodaření zlikvidovány. Za minimální šířku větrolamů se považuje 15 m, průměrně by mělo být dosaženo výšky 20 m. Nejúčinnější proti větrné erozi je poloprodouvavý větrolam. Tento typ se udává jako nejvhodnější, jelikož zde dochází jak k obtékání vzdušných mas přes větrolam, tak také k jejich prostupovaní porostem. Na závětrné straně dochází ke splývání proudnic. Výslednice obou proudů pak směřuje k povrchu půdy, ale ve větší vzdálenosti než u typu neprodouvavého. Na obou stranách poloprodouvavého větrolamu tedy nastává podstatné snížení rychlosti větru.

Větrolamy by měly obsahovat 1 řadu keřů z každé strany, vedle nich z vnitřní strany po jedné řadě dřevin středního patra a mezi nimi 3 a více řad dřevin hlavního patra. Je to proto, aby si větrolamy dokázaly udržet vnitřní mikroklima a snížily se tím dopady extrémů počasí, především sucha.

Jako základní dřevina větrolamů do hlavního patra byl stanoven dub zimní (Quercus petraea), s jednotlivou až skupinovou příměsí dubu letního (Quercus robur), dubu ceru (Quercus cerris) a třešně ptačí (Prunus avium). Dřevinami nižší střední etáže byly zvoleny lípa srdčitá (Tilia cordata), lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), javor mléč (Acer platanoides) a habr obecný (Carpinus betulus), v menší míře moruše bílá (Morus alba) a moruše černá (Morus nigra), hrušeň planá (Pyrus pyraster), javor babyka (Acer campestre) a jeřáb břek (Sorbus torminalis). Keřové patro bylo tvořeno především brslenem evropským (Euonymus europaeus), ptačím zobem obecným (Ligustrum vulgare) s přimíšenou svídou krvavou (Cornus sanguinea), hlohem obecným (Crataegus oxyacantha), lískou obecnou (Corylus avellana), krušinou olšovou (Frangula alnus), řešetlákem počistivým (Rhamnus cathartica), klokočem zpeřeným (Staphylea pinnata), kalinou obecnou (Viburnum opulus) a dalšími druhy keřů.

Postup prací byl následující:

1. Těžba (odstranění) zbytků porostů s ponecháním keřů na okrajích, které se seřízly.
2. Celoplošná příprava půdy se prováděla hloubkovou frézou se zpracováním pařezů a zapravením štěpky do půdy. Nebyla frézována linie keřů.
3. Oplocení pletivem o výšce 160 cm, s oky 5 x 5 cm, se zapuštěním 10 cm do půdy. Přelízky po 200 m na protilehlých stranách oplocení.
4. Výsadba poloodrostků a keřů dle schématu.
5. Zálivka sazenic dle aktuální potřeby.
6. Ochrana mladých porostů proti buřeni chemicky a ožínáním dle aktuální potřeby.
7. V dalším roce bylo provedeno vylepšení nově založených větrolamů a dosadba keřů.
8. Pokračovala ochrana mladých porostů proti buřeni jak chemicky, tak ožínáním dle aktuální potřeby.

Praktické zkušenosti z realizace:

• Poučení pro další fáze obnovy větrolamů spočívalo především v tom, že místo poloodrostků byly projektovány krytokořenné sazenice pěstované na vzduchovém polštáři. Předpokládala se tím větší schopnost sazenic překonat stále hrozící extrémy počasí.
• Na některých místech se neshodovaly zákresy pozemků v katastrálních mapách s hranicemi obnovovaných větrolamů. Takové případy bylo nutné nechat zaměřit. V následujících projektech byly pro tento účel rozpočtovány geodetické práce.

Zkušenosti z realizace obecně:

• Zásadní faktory pro úspěšnou obnovu: kvalitně provedená příprava půdy, stavba oplocení a výsadba; kvalitní sadební materiál.
• Velmi důležitou a technicky náročnou činností je zálivka sazenic. Ne všichni dodavatelé prací jsou schopni zajistit zálivku k jednotlivým sazenicím. Plošná zálivka je méně efektivní.
• V průběhu realizace bylo často poškozeno oplocení z důvodů:
  1. krádeží pletiva a vzpěr,
  2. poškození pletiva zemědělskou mechanizací (nejčastější důvod),
  3. poškození pletiva černou zvěří,
  4. úmyslného poškození pletiva (objevily se případy nastřižení pletiva).
• Z výše uvedených důvodů je nutná velmi častá kontrola oplocení. Tlak zvěře v zemědělsky využívané krajině je silný (především v zimních měsících). V dalších projektech budou plánovány průchody pro zvěř vždy po 200 m.

Závěr

V průběhu tří let bylo větrolamů celkem obnoveno 60 ha o celkové délce 35 km. Předpokládáme, že nově založené větrolamy začnou plnit svoje funkce po 20 letech a budou funkční dalších 100 let. V obnovách větrolamů budeme pokračovat, a to systémově na bázi monitoringu jejich současného stavu, probíhajícího při vypracování LHP na LHC Znojmo s platností od 1. 1. 2016.

Autoři článku:
Ing. Přemysl Voborník – Lesy České republiky, s. p., Lesní správa Znojmo
Ing. Roman Říha, Ing. Dalibor Šafařík, Ph.D. – Lesy České republiky, s. p., Krajské ředitelství Brno