Úvodní stránka

LS  Jindřichův Hradec, která spadá pod krajské ředitelství LČR v Českých Budějovicích, dosahuje katastrální výměry 80 000 hektarů. Tato plocha představuje celkem 150 katastrálních území s vertikálním členěním od 400 do 650 m n. m. Pozemky v majetku státu určené k plnění funkcí lesa mají celkovou rozlohu 14 320 hektarů.

Geograficky patří do územní působnosti obce s rozšířenou působností (ORP) Jindřichův Hradec 75 procent území.  Zbytek plochy pak připadá na ORP Soběslav, Třeboň a Dačice.

Lesní správa je rozdělena do 12 revírů, z nichž jeden revír je vyčleněn pouze pro výkon odborného lesního hospodáře v lesích soukromých vlastníků (OLH). Ostatních 11 revírů je kombinovaných. Revírník tu v plném rozsahu hospodaří na majetku státu a současně provádí i výkon správy OLH. Odbornou správu lesníci vykonávají pro téměř 3 250 vlastníků lesa na ploše 6 000 hektarů.

Krajina přírodních klenotů

Lesní správu tvoří jeden lesní hospodářský celek. Velká část území se nachází v takzvané druhé zóně chráněné krajinné oblasti Třeboňsko. V menším rozsahu pak zasahuje také do třetí zóny. Příroda v tomto kraji, krajina jako celek je mimořádně rozmanitá a plná přírodních zajímavostí.

Návštěvníci tu například najdou přírodní park Homolka-Vojířov. Veřejnosti a vyznavačům trampingu je známá zejména Česká Kanada. Významné druhy rostlin a živočichů se chrání vyhlašováním zvláště chráněných území. Zde můžeme namátkou zmínit přírodní rezervace Dráchovské tůně, Kozohlůdky nebo Borkovická blata. V jižní části území lesní správy se nachází přírodní rezervace Fabián či Losí blato.

Historie a tipy na výlet

Lesy na Jindřichohradecku vedla v minulosti jedna ze zemských stezek spojující Království České s Východní Markou. Na české straně ji chránil hrad Landštejn, na druhé straně hranice pak hrad Ragůs. Zajímavostí je, že Češi celé krajině za druhým hradem říkali Ragusko (Rakousko). Tento výraz a jeho význam se historicky vyskytuje pouze v českém jazyce.

Tehdejší krajina byla téměř neobydlená a jako taková podle latinského práva patřila králi. Ten ji za válečné zásluhy daroval význačnému českému šlechtici Vítkovi, který měl ve znaku emblém růže. Stejnou růži, avšak vyvedenou v jiné barvě měly i rody jeho synů:

• páni z Rožmberka – červenou růži
• páni z Landštejna – bílou růži
• páni z Hradce – žlutou(zlatou)růži.

Na přelomu 12. a 13. století byl postaven hrad nazvaný podle majitele Jindřichův. Kolem něj posléze vzniklo město Jindřichův Hradec. Po vymření pánů z Hradce jejich majetek zdědili Slavatové. V roce 1693 Slavatovský rod po meči vymírá a majitelem jindřichohradeckého panství se stává rod Czerninů z Chudenic.

Na rozdíl od pánů z Hradce a Slavatů, Czerninové nikdy v jindřichohradeckém zámku nebydleli. Většinou jezdili přímo do loveckého zámku Jemčina, který nechali v polovině 18. století postavit v tamním komplexu lesa. Úplně nový vzhled na sebe vzal zámek po roce 1790, kdy hrabě Jan Rudolf Černín definitivně rozhodl pořádat na Jemčině jelení štvanice. K tomuto účelu se přizpůsobil zámek i celé okolí. Především v podzimních měsících se v minulosti na Jemčinu sjíždělo panstvo z celé tehdejší monarchie.

Lesnictví, myslivost a loďaři

V polovině 18. století přichází ze Saska do Jindřichova Hradce významný lesnický rod Wachtelů. Pestrý život na zámku v době konání honů zaznamenal Jiří Wachtel a právě tyto zápisky posloužily spisovateli Aloisu Jiráskovi k sepsání povídky Záhořanský hon.

Ne vždy však byla příroda nakloněna konání člověka. Po řádění vichřice byl náhle nadbytek dříví, a tak v roce 1842 velkostatek uzavřel smlouvu s loďařskou firmou Vojtěch Lanna z Českých Budějovic. Ta mohla během 12 let vytěžit 242 000 metrů krychlových dřeva. Za to se zavázala na svůj náklad provést splavnění řeky Nežárky pro účely voroplavby. Po 12 letech firma Lanna svou činnost na Jindřichohradecku skončila. Na kamenné kupě uprostřed jemčinských lesů byl postaven kovový kříž, pod nímž je na skalce deska s nápisem:

Evžen hrabě Czernin z Chudenic, excelence Vojtěch Lanna, c.k. loďmistr, Jiří Wachtel, lesmistr, l854.

Wachtelův pomník na Jemčině; Foto Ing. Karel Dušek

Lesníci tělem i duší

Jiří Mikoláš Wachtel (1726 – 1787) se stal lesmistrem, který měl lesy Jemčiny přizpůsobit k pořádání parforsních honů. Obora měla přes 2 500 hektarů, proto bylo nutné ji po stránce technické i personální vhodně vybavit.

Jan Tadeáš Wachtel (1763 – 1827) byl ředitelem parforsních honů, které se konaly od roku 1791 do roku 1822, tedy plných 31 let. Konec parforsních honů přišel 26. července 1822, kdy vichřice zpustošila téměř celou jemčinskou oboru. Lesmistr Wachtel podal návrh na zrušení parforsních honů a majitel to nařídil. Bylo nutné zpracovat polomy, ale na dřevo nebyl odbyt. Zpracování kalamity se prodlužovalo, až došlo k přemnožení kůrovce. Nakonec 250 000 metrů krychlových kulatinového dřeva bylo milířováno a dřevěné uhlí dodáno železárnám v Chlumu u Třeboně.

Jiří Ferdinand Wachtel (1806 – 1884) provedl v letech 1838 až 1842 první řádné zařízení zdejších lesů staťovou metodou hmotovou. Lesy se ohraničily, rozdělily, zaměřily, lesní části popsaly, co se dřevin a stáří týče. Vyhotovily se porostní mapy v měřítku l:2 880, založily se hospodářské knihy, nastínily zásahy a vypočetly výše těžby.

Jiří Václav Wachtel  (1847 – 1912) byl horlivým zastáncem přírodě blízkého lesnictví.

Stále se snažil vytvářet les smíšený, nestejnověký, který by svou vitalitou odolával všem nebezpečím. Jeho hlavní zásadou bylo: „Zakládejte a vychovávejte les pokud možno v zástinu a chraňte ho před jakoukoliv jednotvárností.“

V roce 1869 byl velmi silný semenný rok všech dřevin. Jiří Václav Wachtel ihned po svém nástupu provedl semennou seč v jednom starém smíšeném porostu a pak plochu o výměře 23 hektarů oplotil. Dostavil se bohatý nálet a plocha dostala název Starý Dunkelschlag – stará tmavá seč. Na počest zdařilé obnovy se postavil kamenný památník se jmény obou Wachtelů a dvorního myslivce Františka Heinricha. V roce 1912 Jiří Václav Wachtel umírá.

Závěr

Odkaz práce generací lesníků, ať již to byli příslušníci rodu Wachtelů a nebo jejich následovníci či nástupci, žije v činnostech dnešních lesnických odborníků. Zkušenosti v práci s lesem a přírodou lze získat pouze uplynutím mnoha desítek let a prací několika generací lidí, pro něž je les a příroda životním posláním. My se snažíme, aby byla práce současných lesníků stejně přínosná a zachovala zděděné přírodní bohatství pro budoucí pokolení.

Karel Dušek, Jaroslav Karas