Jedlové lesy u Devíti křížů
Datum publikace:
Mnozí návštěvníci lesa, kteří při svých toulkách přírodou v okolí Velké Bíteše a Devíti křížů potkávají v lesních porostech statné stromy s šedou kůrou, nevědí, že se jedná o jedle bělokoré. Chtěl bych tuto dřevinu stručně představit, neboť si ji lidé pletou se smrkem. Ti, kteří se dostanou z velkých měst do přírody pouze občas, ani nevědí, jak tento strom u nás v přírodě roste.
Jedle bělokorá (Abies alba) je naše původní dřevina. Jedná se o vysoký, statně vyhlížející jehličnatý strom s válcovitým rovným kmenem, koruna je v mládí kuželovitá, později válcovitá na vrcholu zploštělá a vytváří tzv. „čapí hnízdo“. Kůra je hladká, většinou světle šedá, ve stáří potom rozpukaná a tmavne. Jehlice jsou 2-3cm dlouhé, na svrchní straně lesklé, temně zelené a na rubu s typickými dvěma proužky. Jehlice po rozemnutí mezi prsty krásně a intenzivně voní po citrónu. Zajímavé jsou jedlové šišky. V koruně stromu stojí vzpřímeně (na rozdíl od smrku), dozrávají během září a zvláštností je, že se rozpadají již na stromech a proto všechny šišky, které můžeme při návštěvě lesa najít na zemi, jsou z různých jehličnatých dřevin, ale nikdy z jedle. Jedle má silný kůlový kořen a parohovitě větvené postranní kořeny. Proto je také dobře zakotvena v půdě a téměř u ní nedochází k vývratům. Dřevo má jedle měkké, středně lehké, elastické a pevné. Málo sesychá, má dobrou rozměrovou a tvarovou stálost. Ve vodě je vysoce odolné a používá se k vodním stavbám (čluny, piloty, jezy, atd.), dále jako stavební dříví k výrobě šindelů, sudů apod. Jedná se o dlouhověkou dřevinu, ve vhodných podmínkách se dožívá až 500 let a může dorůst výšky až 60 metrů.
V posledních 200 letech jedle bohužel pomalu ustupuje z naší přírody, což je spojováno především s činností člověka a jeho hospodařením v lesích. Má také malou odolnost vůči stanovištním změnám, znečištění ovzduší, celkovému oteplování a vysušování krajiny. Mladé jedličky jsou velmi citlivé k pozdním mrazům na konci jara. Trpí také okusem, loupáním a vytloukáním spárkatou zvěří.
I přes tyto okolnosti se lesníci snaží jedli bělokorou vracet do naší přírody a usilují o její vyšší zastoupení v lesních porostech, kde velice prospěšně působí jako dřevina meliorační a zpevňující. V některých případech si příroda dokáže pomoci sama – například v lesních porostech v bezprostřední blízkosti dálnice D1 u Devíti křížů tyto stromy dlouhá léta živořily a mnohé následně odumřely. Někteří zdatní jedinci však náporu exhalací z výfukových plynů začali zdárně odolávat, přizpůsobili se, přirůstají a přirozeně se zmlazují. Právě v nejbližším okolí motelu Devět křížů se nacházejí přímo „kožichy“ přirozeného jedlového zmlazení – základu odolného a původního lesa.
Jan Gloser,
revírník, Revír Košíkov, LS Náměšť nad Oslavou