Úvodní stránka

Čas letí, téměř před dvaceti lety jsem se v podnikovém časopise krátce zmínil o pěstování jedle na lesní správě Jablunkov. Tenkrát jsme s jedlí znovu začínali. Kladu důraz na slůvko „znovu“, neboť pěstování jedle nazpět od roku 1995 bylo nemožné. Dokonce bylo přípisem z tehdejšího ředitelství Severomoravských státních lesů přímo zakázané. Opravdu si pamatuji na tento přípis, který líčil jedli jako naprosto neperspektivní dřevinu, která v exhaláty zamořeném prostředí Beskyd nebude mít šanci k životu.

Doba se však změnila. Silné investice do odsíření a odprášení těžkého průmyslu v Moravskoslezském kraji za posledních zhruba 20 let, ale určitě i něco navíc, co dodnes stále nedokážeme přesně popsat (například ústup korovnice kavkazské …), výrazně zlepšilo životní podmínky jedle. Jedle ožila, ožila naštěstí vlastně v celé střední Evropě, a opět začala být v zorném úhlu lesníků. Začátek nové éry pěstování jedle přímo souvisí se vznikem státního podniku Lesy České republiky. Pamatuji si, jakoby to bylo dnes, kdy na naší lesní správě byly sběrači sebrány první jedlové šišky, nebo na chvíli první sadby sazeniček jedle do porostů.

Od toho okamžiku uplynulo téměř dvacet let. Z pohledu přírody a růstu lesa se jedná vlastně o chviličku, která snad nestojí ani za ohlédnutí, natož pak za bilancování. Přesto si dovolím pár úvah vycházejících pouze z mého pozorování ve vztahu k znovu zavádění a pěstování jedle.

V prvé řadě je potřeba říci, že jedle se posledních zhruba dvacet let velice úspěšně přirozeně zmlazuje. Jelikož je ale mateřských stromů schopných fruktifikace v našich porostech opravdu poskrovnu, tak nelze očekávat jakési silnější zastoupení zmlazených jedlí mimo lokality, kde mateřské stromy dodnes odolaly. Proto logicky i naše lesní správa přistoupila k umělé výsadbě jedle. Určitě nikdo z lesníků nepochybuje o ideálním způsobu vnášení jedle do porostů, jakým je přirozená obnova. Je zdarma, je zde zaručen genetický původ a při masívním zmlazení i selekční tlak samotné přírody na sazenice.

Kolem umělého vnášení jedle formou podsadeb či sadeb na holinu však mezi lesníky panují různé postoje a názory. Na naší lesní správě dodnes postupujeme oběma způsoby. Jednak se každým rokem snažíme podsadit vhodné porosty, ale také sázíme tzv. na holinu.

Jestliže bych měl provést určitou dvacetiletou bilanci úspěchu či neúspěchu obou způsobů, pak zastávám názor, že jako ideální pro samotnou jedli se jeví samozřejmě podsadba. Jedle pomalu výškově přirůstá, avšak o to silněji zakoření, což při budoucím odclonění se projeví na jejím zrychleném výškovém přírůstu. Co však vidím jako nejpodstatnější pro tento způsob vnášení a následné pěstování jedle, je její stabilita (silné kmínky) a hlavně získání výškového náskoku před ostatními klimaxovými druhy dřevin, které většinou na tyto plochy po úplném odclonění mateřského porostu nalítnou. Přípravné dřeviny jako bříza či jeřáb na tyto plochy rovněž nalítnou a jsou schopny velice rychle výškově předstihnout i jedli. Pozorné oko lesníka v této chvíli musí ale zaregistrovat skutečnost, že v případě, kdy např. smrk či buk začne výškově dorůstat jedli, pak tato začne mít „problém“. Bude se snažit držet s těmito druhy krok a začne silně výškově přirůstat. Toto stádium však bude trvat pouze omezenou dobu, jedle to postupně „vzdá“. Vyvstává reálná hrozba, že tyto přeštíhlené jedle mohou brzy z porostů vypadnout například vlivem těžkého a mokrého sněhu. Pokud se však nad úroveň jedle dostane např. bříza nebo jeřáb, pak tyto dřeviny začnou plnit funkci částečného clonění, což jedle v důsledku svého genetického vývoje přímo vyžaduje. Všichni známe ony fáze růstu a rozpadu přirozených lesů v našich podmínkách, kdy zmlazená jedle vlastně i několik desetiletí čeká na svou šanci. Na takovýchto plochách nepozoruji žádný útlak břízou či jeřábem, ať už ve formě silného snížení výškového přírůstu, případně ztrátě asimilačního aparátu. Naopak, barva jehličí jedle je v tomto případě daleko sytější oproti jedlím, které nemají nad sebou žádný kryt. Co je však pro lesníka velice důležité a mnohdy i dosti náročné, je udržení vhodných světelných podmínek pro podsazenou jedli. Načasovat správně jednotlivé clonné fáze znamená zajistit dostatek světla, které je dostačující pro přírůst jedle, zároveň však omezuje přírůst nalítnutých ostatních klimaxových dřevin. Dle mého názoru je nezbytná doba držet jedli v podsadbě minimálně dvacet let. Po konečném odclonění je nutné, aby jedle měla stálý dostatečný výškový náskok před ostatními klimaxovými dřevinami, které na tyto plochy většinou samy nalítnou, nebo jsou zde uměle lesníkem doplněny.

Na holinu vnášíme jedli na „menší“ plochy, do tzv. kotlíků. Jedná se řádově o plochu od cca 5 až 15 arů, na kterou působí boční zástin mateřského porostu. V ojedinělých případech jsme vysadili jedli i na větší plochy (až do cca 1 ha) s podmínkou, že lokalita je orientována směrem západním či severním. Omezujeme tím silnější a delší působení slunečního svitu na plochu. Původ holin je v tomto případě téměř výlučně kalamitní (václavka + kůrovec). Co lze vlastně na těchto plochách za uplynulých dvacet let vypozorovat? Abychom udrželi vysázenou jedli v prvních letech života plně životaschopnou, musíme jí prostřednictvím výžinu zajistit optimální přísun světla. Šablonovitost výžinu, který lze snad uplatnit u ostatních druhů dřevin, může v raném stadiu přivodit totální zánik jedle. Například důsledným odstraněním buřeně v nejbližším okolí jedle často dojde k jejímu úhynu a to následkem vyschnutí jejího stanoviště. Ale i naopak, ponecháme-li vysázenou jedli napospas poléhající buřeni, např. ostružiní, pak riskujeme, že jedle buření neproroste a uhyne. Jinak řečeno, do stádia zajištěnosti musí lesník daleko více sledovat především světelné nároky jedle. Podaří-li se jedli dostat do stádia zajištěnosti, pak není radno, aby lesník slevil z pozorování nároků a potřeb jedle. V tomto stádiu většinou pozoruji, jak na tyto plochy někdy i masívně nalítává např. smrk nebo buk. V takovém případě je povinností lesníka udržet „dostatečný životní prostor“ jedli a zajistit jí maximální možnost tvorby zelené koruny. Určitě pro jedli obecně platí, že čím větší podíl živé koruny, tím větší jistota prosperity jedle. V žádném případě nebude jedli stačit v tomto stádiu klasický postup výchovy (prořezávka, probírka v časovém horizontu 1 – 2 x za 10 let), který aplikujeme například u smrku nebo buku. Budeme muset daleko častěji tyto plochy navštívit s pilou. V případě, že dosáhneme stádia, kdy rychle rostoucí dřeviny – bříza, jeřáb – jedli na těchto plochách výškově předrostou, vytvoří jedli optimální růstové podmínky. Pak je zase jen na lesníkovi, aby výchovou právě v těchto dřevinách udržel ony optimální podmínky co nejdéle.

Mám-li závěrem zhodnotit úspěchy či neúspěchy různých způsobů vnášení jedle do porostů a její následné pěstování, pak zastávám názor, že optimální pro jedli, ale zároveň nejnáročnější pro lesníka, je podsadba. Pěstování jedle na holině je sice ve srovnání s podsadbou méně náročné, nicméně i zde vyžaduje jedle daleko větší lesníkovu pozornost oproti ostatním dřevinám. V každém případě, chce-li lesník pracovat s jedlí, musí se obrnit trpělivostí. Jedle chce prostě čas. Je potřeba vzít v úvahu, že pro tuto dřevinu je doba zajištění někde jinde. Jsem přesvědčen, že i naše lesní správa se může už pochlubit nadějnou novou generací jedle. Možná, že čtenáře zajímá, jakým způsobem se nám daří uchránit jedli před škodami zvěří. To je ale jiná kapitola.

Ing. František Lipowski,
lesní správce LS Jablunkov